„Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mě, to jsou dvě věci, které mne nepřestávají naplňovat údivem.“ Tato slavná Kantova věta jakoby rámovala vztah člověka ke hvězdám.
Vztah, který na jedné straně byl spojen s určitou užitečností – od předpovědí záplav až po navigaci na moři a především tvorbou kalendáře – ale současně nabízel také lákadla v podobě předpovědí budoucnosti či horoskopů.
Novověké myšlení pak přináší údiv podobně silný, jako ten astrologický, ale místo emocemi podepřený rozumem – totiž upřený pohled na hvězdné nebe jako na místo, kde platí přírodní zákony, které lze zkoumat, jako na zdroj informací o tom, jakým způsobem svět kolem nás funguje, kdy a jakým způsobem vznikl.
Přestože mytologii a pověry nahradil, alespoň u části populace, vědečtější pohled na vesmír, neznamená to ani v nejmenším, že by byl člověk ochuzen o jistý estetický prožitek. Jen máloco může být tak krásné jako pohled na mléčnou dráhu, na hvězdy, které září nad hlavou. Člověk, mající vědomí toho, že sám je tvořen uhlíkem, který před miliardami let byl součástí hvězd první generace, k hvězdám cítí jistou blízkost – nejen snově imaginační, ale snad také materiální.
Snímek Pozápadová 2... pěkně pracuje s dlouhou expozicí, jakoby chtěl vyzdvihnout onen vztah hmoty – mezi uhlíkem a dalšími prvky v zářících hvězdách a těmi, které tvoří zemi. A právě delší expozice jakoby nejen obě formy existence materiálu spojovala, ale ukazuje, že to, co je dělí, je právě časová škála, v dějinách vesmíru zřejmě jen epizoda, vývojová fáze. Zatímco pro člověka, mačkajícího spoušť fotoaparátu, jde o otázku bytí a nebytí.
Gratuluji Vlastimilovi Pibilovi k pěknému snímku, který je – tak jako jeho další fotografie – technicky precizní, s promyšlenou kompozicí, vypravující vlastní příběh nejen zobrazovaného, ale i samotného procesu focení. Současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jindra H nabízí atmosféru podzimu, pocitu opuštění, samoty, mlhy. Přesně ty pocity, které jsou spojené se špatnou podzimní náladou řady lidí, zachycuje na černobílém snímku, jemuž dominují dvě opuštěné houpačky a řada prázdných židlí. A i název – jakoby si hrál s prázdnotou.
Snímek Nebe, peklo... jakoby představoval fotografickou reflexi slavné barokní kazatelny z kostela Svatého Michala v Brně od Josefa Winterhaltera, která je také černobílá a také pracuje s obrazovou analogií dobra a zla. Autorem je No21.
Nebe, peklo..., foto: No21
Sunbird na svém snímku Březová VII nechal roztančit les, přenést jej do podivně snové atmosféry a dát mu rozměr čehosi krásně záhadného, hravého, čarovného.
Březová VII, foto: sunbird
A na závěr ještě jeden z cyklu westernových akčních snímků od Tenaria s názvem -valley-, který dýchá atmosférou přestřelky, nebezpečí, odvahy.
-valley-, foto: tenario