Snímek, na který lze položit vlastní strach a obavy a dívat se na ně. Je to zrcadlo vlastního charakteru, test hlubiny bytí. Strach a odvaha, mohou na první pohled působit téměř protikladným dojmem.
Jestliže o někom řekneme, že se bojí a o druhém, že je odvážný, máme často na mysli dvě skupiny osob, aniž bychom si často uvědomovali, že nejde o charakteristiky člověka jdoucího na stezku odvahy, ale o povahové rysy podstatně hlubší.
Ostatně literární žánr hororu s touto pluralitou pracuje. Na jedné straně je zde chuť se bát, lekat, nechat se strašit. Na straně druhé straně je jasné, že právě toto skutečný strach není a že sledování hororu v televizi nevyžaduje žádné heroické ctnosti nebo skutečnou odvahu.
Otázkou tedy je, co vlastně strach je. První kategorie strachu, která se může objevit je strach z neznámého. Jestliže o něčem máme málo informací, můžeme se toho snadno bát, neboť do takové věci či jevu můžeme projektovat všechny své slabé stránky, strachy a obavy. Nabízí se dále strach z vlastní fragmentárnosti a slabosti nebo strach o druhého.
Odvaha přitom není ke strachu opoziční. Odvážný člověk je ten, kdo umí zvážit rizika, posoudit stav věci a rozhodnout se dobře. Nenechá se strachem ovládnout, ale nutně s ním pracuje. Vběhnout do hořícího domu může být jednou dílem odvahy, podruhé čirého bláznovství. Odvaha je ctnost racionalizace strachu a příklonu ke spravedlnosti či dobru.
the others, foto: coida
Snímek The others.. s takovým pojetím strachu pracuje. Nabízí práci s neznámým a tajemným – postavy nemají tvář ani podobu, nelze do nich dát nic více, než své vlastní představy a autor snímku s nimi cíleně pracuje tak, aby šlo o představy strachovité.
Druhá rovina strachu souvisí s onou fragmentárností – coida nabízí scénu složenou s jednotlivých kousků, zdůrazňuje tak jednak pozici toho, který se dívá, ale také jeho roztříštěnost, ohraničenost, omezenost, neúplnost. Divák zde není objektivním nezaujatým prvkem. Díky zvolené kompozici je přímo součástí příběhu, nemá možnost odstupu. Obě postavy jdou přímo k němu, on se na ně dívá… nemůže utéct.
Jediné, co divák může dělat je strach zpracovat – může se nechat vystrašit, bát se, utéct, nebo sebrat odvahu a snímek užít jako zrcadlo pro studium vlastního nitra. A postupně jim nasazovat různé tváře svých obav a ve snímku je postupně poznávat.
Gratuluji autorovi k velice pěknému a zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Pro většinu lidí jsou Vánoce bytostně archetypálním a ritualizovaným obdobím, plným rodinných tradic a zvyků, které celému času dávají magický tajemný charakter. Přesto se mu lze vzepřít, byť snímek vánoce? od Baliana klade otázku, za jakou cenu a zda to stojí za to.
Vánoce?, foto: Balian
Landov dává pohlédnout na zasněženou krajinu, romantickou, vyčerpávající, krásnou, stále silnější než člověk na snímku na Štrbskom Plese (II).
na Štrbskom Plese (II), foto: landov
Na téma Vánoc navazuje abstraktním snímkem také No21 – Už se zase těšíme na Ježíška... .
Už se zase těšíme na Ježíska..., foto: No21
Rybaření patří nepochybně mezi nejrozšířenější koníčky či sporty. Je to prostředek k odpočinku, substituce lovu, místo pro uvažování a samotu při útěku z města. Třeba tak, jak Jammer 79 zachytil Dva rybáře uprostřed hlučného ticha.
A na závěr ještě jeden pohled na sníh v podání Dušana124. ...cyklostezka... je barevně pěkná, kompozičně dobře udělaná a především ale atmosférou vtahující, klid předávající fotografií.
...cyklostezka..., foto: dusan124