Fotografie vyrůstala historicky z dokumentaristiky – ať již vědecké, sociální, rodinné nebo žurnalistické. Prvotní motivací fotografie bylo nahradit lidský zrak a paměť něčím, co bylo trvalejší.
Když se na něco díváme, snadno zapomeneme detaily, nemůžeme to druhému dost přesně vylíčit, vzpomínka se postupně rozostřuje, až zcela zmizí. Právě tuto skutečnost se snaží omezit dokumentaristický pohled na fotografii.
Ostatně, je to něco, co má focení hluboko ve své konstrukční výbavě, je od začátku míněno jako umělé oko a mysl. Takový přístup ale může vyvolávat dvě zajímavé otázky. První je po povaze skutečnosti a druhá, zda tomu nemůže být jinak.
Fenomenologové si všimli toho, že svět se člověku nikdy nezjevuje celý. To, co vidíme, čeho si všímáme, co chápeme, je spojeno s naší životní situací, biografií osoby, jak by řekl Peter Jervis. Patočkovo „fenomény se zjevují postupně“ zažíváme při setkání s druhými lidmi i se sebou samými neustále, jde ostatně i o poznatek, na kterém stojí vnímání vědy jako takové.
Toto pojetí poznání ale klade před fotografii nelehký úkol – má dokumentaristicky zachytit svět, ale je otázkou, jakou jeho vrstvu. Umělé oko a mysl není myšleno jako nezávislé na tvůrci snímků. Focení je tak prodloužením smyslů, takže výběrovou funkci provádí do jisté míry fotograf, který určuje, co a jak se zobrazí, ale současně - zde je ona velká změna – dává divákovi možnost vidět věci po svém. (Ostatně takové pojetí snímku, o kterém zde rozvažujeme, by zřejmě autorka fotografie neužila a dost možná ani nepreferovala).
Druhou otázku asi prozkoumával každý, kdo měl kdy v ruce fotoaparát – co udělá vhodně nastavená expozice či clona, jak si lze pohrát s postprodukcí? Výsledkem jsou často snímky, které neodpovídají realitě. Snad ji v určitém ohledu zachycují nebo pracují s jejími prvky, ale mohou zcela změnit význam a smysl sdělení. Pokud není fotografování bezmyšlenkovitým náhodným mačkáním spouště v režimu automat, pak interpretační možností tvůrce jsou téměř nekonečné. Koncept dokumentaristického pojetí zde tedy není udržitelný, neexistuje.
Je zde ještě jeden důležitý prvek, který je v opozici k objektivistické dokumentaristice. Fotografie není jen výpovědí o věci, kterou zachycuje, ale také o jejím tvůrci – jakou měl emoci, co cítil, co chtěl sdělit, jaké byly jeho pohnutky a myšlenky. Fotografie je uměním, uměním interpretačním, ale také sebeprojektivním. A tato kombinace znemožňuje vnímat ho jako formu dokumentaristické práce, jistě může být její součástí, ale hluboce, systematicky a často ji překračuje.
A tak otázku, co zobrazuje snímek … od Lenky K. můžeme nechat s klidným svědomím otevřenou. Zřejmě kousek světa autorky a kousek světa každého z nás, kdo se na něj dívá. Právě tento průnik zřejmě činní z umění něco cenného a přesažného.
Gratuluji autorce k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Marcel Koláček zachycuje na snímku Reflection of boxer prostředí ulice, plynoucího života, který fotograf nenarušuje, jen hledá vhodný kontext, propozici, situaci. A v ní zachytí situaci. Pohybujíce se na špičkách, jako onen vyfocený boxer.
Reflection of boxer, foto: MarcelKolacek
Máme České Švýcarsko, Kanadu, Sibiř,… a Vlastimil Pibil do tohoto panteonu zahraničních projekcí přidává další – Moravské "moře"... hrající si přitom s měkkou barevností, vlnitostí, pěnou.
Balian naopak opouští optimistickou notu a pozornost zaměřuje k tématům globálním, mající vážné konsekvence na lidské životy. Tichá, černobílá fotografie jako by se snažila a koncentrovat obavy, úzkost, bezmoc, strach tváří tvář realitě. Taková je Analýza sucha.
Analýza sucha, foto: Balian
Na závěr ještě černobílý bezstarostný pohled na pole, totiž Stoh 3 od honzj.
Stoh3, foto: honzj