Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.
A stačí jen pár kapek. Proto také, když čteme texty národů, které mají k poušti nějaký vztah, lze se setkat s deštěm jako s něčím magickým, často spojen s božím zásahem. Je tím, který dává život, tvoří krásu a současně se nachází mimo možnosti člověka, který o tom, kdy bude nebo nebude pršet, nerozhoduje.
Je zde ale také ničivá část deště, spojená s povodněmi, záplavami, erozí půdy. Jakkoli je pro život na zemi zcela nezbytný, tak současně má možnost také ničit a život brát. Přichází pravidelně nebo náhle, může být silný nebo jemný. Je také spojený s jistou romantikou – kdo rád neposlouchá déšť bubnující na střechu s hrnkem teplého čaje v ruce? Je uklidňující, zvukomalebný, snový.
Přírodní vědy řadu takto poetických jevů dokázaly popsat a vysvětlit, dát odpověď na otázku „jak“. Zdeněk Neubauer v tomto kontextu mluvil o denaturalizované přírodě. O přírodě zbavené tajemství, krásy, sebe sama. Jakoby se z přírody stal soubor modelů a vzorců, odtržených od skutečnosti. Déšť v tomto ohledu ale jakoby chtěl tomuto přístupu vzdorovat. To jistě neznamená, že bychom nevěděli nic o struktuře mraků nebo kondenzačních jádrech, ale přesto lze říci, že ho lze velice špatně počítat. Modelování a předpovídání srážek patří mezi nejnáročnějším matematické disciplíny a s rozumnou přesností ho nelze provádět příliš dopředu.
V dešti, foto: MoniSan
Déšť jakoby si chtěl schovat své tajemství, uchovat si nepředvídatelnost, romantiku. Žena na snímku V dešti snad ani o prediktivních meteorologických modelech nepřemýšlí. Kráčí v dešti, nese si deštník, aby ji voda nenamočila. Chce být krásná. Stává se součástí celé scenérie – není zde déšť a ona jako dvě odlišné entity. Je zde ona v dešti a s deštěm. Najednou není možné je od sebe oddělit. Jakkoli mezi nimi stojí hradba s nepromokavého deštníku, je – díky fotografii – žena s kapkami deště tajemně provázaná.
Od analytického a přísného vnímání světa očima západní vědy se přiklání k poznání spíše syntetickému, holistickému, narativnímu. Ukazuje, že ne vše je možné denaturalizovat, že onen proces matematizace světa má sice své zásadní výhody a benefity, je potřebný a nutný, ale současně by neměl vést k představě, že obraz světa, který dává je úplný.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je MoniSan, k zajímavé, atmosférou protknuté, fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
DSC_2274 je snímek, který může na první pohled působit jako ilustrace k Orwellovskému románu nebo zachycení světa v době nějaké industriální katastrofy. Elektrické vedení, mlha, pole. Černobílé provedení od Ivana 76 dává silný zážitek i témata k přemýšlení.
DSC_2274, foto: Ivan_76
Cevarom nabízí snímek v černobílém provedení, který je ale spíše zvykem vnímat barevně. A právě s napětím dynamiky oblohy, klidu lesa, potoka, rozhledy ve dvoubarevném provedení pracuje fotografie Protržená.
Protržená, foto: cevarom
Shimmell nabízí – pro sebe již tradiční motiv – člověka zachyceného v geometrické struktuře staveb. Zde mladého muže sedícího u stolu s kávou, telefonem a kšiltovkou. Snímek nese název moderní doba.
moderní doba, foto: shimmell
A na podobné téma ještě snímek Drbny... od Tchmes. Jen barevný a zrcadlivý.
Drbny..., foto: tchmes