„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?
Proč by ten, kdo má co říci, nevyrazil do míst, kde je hojný provoz lidí, kde mu lze bez větší námahy naslouchat? Není to zbytečná námaha křičet někde daleko ode všeho a ode všech? Možná tomu tak být nemusí. Poušť je totiž primárně symbolickým místem, prostorem bytí se sebou samým.
Na poušti je člověk sám sebou, nemá si před kým na co hrát, je autentický ve svých slabostech a bolestech, které si musí přiznat. Nemá smysl si zakrývat uši, protože na poušti je ticho. Nelze utéct, protože není kam. Octnout se na poušti tedy znamená najít a zakusit sebe samého. Jedno z pojetí toho, kdy se člověk stává člověkem je takové – lidství vzniká sebereflexí. Až tehdy, když si tvor uvědomí, kým je, že jeho skutky mají mravní hodnotu, že jsou spojené s ním konkrétně, až tehdy se vyčleňuje z říše zvířat a stává se člověk.
Avšak moderní společnost nám klade nové otázky. Především – co to znamená žít jako člověk ve 21. století. Co jsou ty atributy, které nelze v takové situaci za žádných okolností pominout? Je to svoboda? Vzdělání? Možnost cestovat? Navštěvovat výstavy a koncerty? Jistě si nemáme, nač – v kontextu zkušenosti přelomu 19. a 20. století stěžovat. Dělníci mají osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnou práci, mají co jíst a kde spát.
Halooo, foto: liil3
Možná právě v tom spočívá obtíž dnešní doby. Není tak snadné a jednoduché křičet. Je mnohem těžší mít artikulovaný program, nabídnout alternativu, když nevíme vůči čemu. Socha The Echo Boy je obrazem chlapce, který křičí. Je chudý, ztracený, osamělý. Odsouzený k prodeji novin, životu bez perspektivy. Nemá žádnou objektivní naději, neupadá do pasivity a křičí, přesto prodává noviny, aby měl nepatrnou šanci přežít. Snad má sen, který se mu splní.
Na snímku Halooo vedle něj stojí žena, která dělá vše proto, aby s ním nemusela interagovat. Sama křičí, dívá se opačným směrem, neposlouchá. Jako by se bála, nechtěla vykročit na poušť, setkat se s druhým. Jako by odmítala poslouchat. Co je to, co ji brání uslyšet? Co ji brání vcítit se a reagovat?
Snímek od liil3 může být takovou meditací pro každého – zamyšlením se nad tím, co a koho neslyšíme a nevidíme, snad i s dovětkem proč. Gratuluji autorovi pěkného kompozičně vyzrálého snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Někdy se stačí dívat jinak, najít vhodný úhel pohledu a věci vypadají zcela odlišně. Je přitom jedno, zda jde o vědu nebo umění, o fotografii nebo teoretickou fyziku. Pokud člověk umí opustit své předpojatosti a vstoupit do světa nejistot, bude možná vysmíván, ale jen tak má šanci, že uvidí věci skutečně krásné a nové. Možná nejsou daleko. Právě takovou ukázkou je snímek od mila…
Kdo je loutka a kdo ji vede? A nevede toho, kdo vede ještě někdo jiný? A toho…. Snad právě takové otázky si může člověk klást při pohled na snímek Loutka z koutka od Baliana.
Loutka z koutka, foto: Balian
Dych Země je černobílým snímkem, který zachycuje nejen malebnou krásnou krajinu, ale především mlhy, které se nad ní líně valí. Je ukázkou ticha inspirace. Společného vdechování a vydechování stejného vzduchu s okolními kopci. Pozváním k propadnutí se do prožitku okamžiku. Autorem je promart.
Dych Zeme, foto: promart
A na závěr ještě jedna polovina z mikrocyklu Paklíka - nabídka. Je zachycením modrého čekání, atmosféry ticha, klidu a prázdna uprostřed ruchu. Snad až překvapivého.