Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.
Jakým způsobem přistupujeme ke světu, co hodnotíme jako vědecké, jak se ptáme. Paradigma je mnohem více než soubor nějakých teorií vztahujících se k nějakému vědeckému problému. Je společenským územ, součástí kultury, ze kterého není snadné ani pohodlné a bezpečné vykročit.
Toto vykročení má totiž fatální následky. Předně jde o opuštění komunity – mít jiné paradigma znamená exkomunikaci, znepřátelení si druhých, se kterými jsme ještě nedávno sdíleli stejné zájmy, knihy, konference. Sociální aspekt paradigmatu je zcela zásadní.
Je to společenské uznání, sounáležitost, společné sdílení, které představuje jedno z nejsilnějších paradigmatických lepidel. Zdá se, že platí stejné pravidlo, které bylo stanovené Izraelitům při putování pouští – je třeba jít čtyřicet let, dokud nevymře generace, jejichž myšlenkové vzorce nejsou adekvátní nové situaci. Dokud se to nestane, je zde problém, napětí, boj.
Ostatně vybočení není problémem jen u vědecké komunity. Normalizační heslo „držet hubu a krok“, souviselo právě s tímto. Pokud člověk nedělá nic, co by ho mohlo oddělovat od davu, neupozorňuje na sebe, neprosazuje se, neprofiluje, nehrozí mu žádný postih. Je ale takový život skutečně lidský? Nebo se z lidí stávají stroje, vykonavatelé pracovních či sociálních vzorců. I v časově bližší době, se lze setkat s tím, jak náročný je pobyt v subkultuře, jak názorně ukazují knihy (a nedávná výstava) Kmeny od Vladimíra518.
Vybočení je pro Vladimíra518 nalezení vlastního já, místa ve světě, které je autentické a nikoli prefabrikované. Pro Kuhna je to otázka odvahy k hledání anomálií. Vykročení z normální vědy k možnosti, že najdeme něco skutečně nového, hlubší odpovědi na otázky, které si možná nikdo nekladl, nebo které zůstaly někde na okraji zájmu.
Vybočení může být často chybou, může být potrestáno nebo korigováno. Může být předmětem kritiky, nepochopení. V kosmologii se ale hovoří o narušení symetrie. Vesmír je velice symetrický, ale kdyby byl symetrický totálně, neexistovala by v něm žádná struktura, ani nikdo, kdo by o něm mohl přemýšlet. Anomálie, vybočení, narušení symetrie, jsou možná nepříjemné, ale současně jsou nezbytnou podmínkou k bytí.
Gratuluji jaro-mírovi ke snímku cesty a poklopu, který někdo otočil. Kdyby se tak nestalo, možná by se zde nikdo nezastavil, snímek by měl zcela jiný příběh, dynamiku, přitažlivost. Také kompoziční a barevné provedení směřují k tomu, že pozornost diváka je zaměřená jen na onen nezvratný posun. A musí sám promyslet jeho kontext a perspektivu.
Snímek na podobné téma – tedy rozpadlého dopravního značení, poškozeného a neadekvátního řádu utopeného v moři krásy a nečekané perspektivy nabízí barevná jihlavská highway :) od sokise.
jihlavská highway :), foto: sokis
Snímek Historie a současnost II. ukazuje, že v souboji přírody s člověkem, bude mít vždy na vrch příroda. Byť ji to bude bolet, nebo jí to bude trvat. Možná i za cenu toho, že to člověk odnese. Autorem snímku je zewag.
Historie a současnost II, foto: zewag
No21 nabízí další barevný snímek, byť abstraktnějšího charakteru, který má být spojený se vzpomínkou na Wabiho Daňka. Už jen ozvěna písní listopadových... je nápaditým, ale konzistentním, pokračování dlouhodobé autorovi tvorby.
Už jen ozvěna písní listopadových..., foto: No21
Na závěr ještě jeden pohled na podzim – Jesenné zákruty od promarta.
Jesenné zákruty foto: promart