Slovo starost etymologicky souvisí se stářím, je odvozeno od jeho představy, jako věku truchlivého či smutného. Být starý a mrzutý, je tedy jistým jazykovým rámováním, které se zde užilo a jehož základní strukturu slov dodnes nese.
Ostatně v jazyce je sousloví bezstarostné dětství, čemuž odpovídá také představa dítěte, jako někoho, kdo nemá starosti. Jakkoli se domnívám, že jde o představu zcela milnou, pěkně ilustruje to, jak se k vývoji a kořenu slova starost přimyká běžný jazyk, o kterém bychom mohli říci, že je moderní.
Jistě není bez zajímavosti, že v češtině se ke slovu starost významově přiblížilo slovo péče – tedy slovo odvozené z péci, tedy trápením či mučením. Péče a peklo tedy spolu velice těsně souvisí. Mezi stářím a trápením je ale nepochybně velký rozdíl. Především východní tradice a náboženství často do stáří umisťují jistý klid a vyrovnanost. Například apatie není pro východní křesťanství něčím negativním, ale stavem mysli starce, který na věci nenahlíží prostým kalkulem libosti a nelibosti či optikou běžných dní, ale dokáže na svět patřit z jisté vyšší perspektivy. Pro Čínskou či Japonskou tradici je pak důležité stáří a nadhled jasně spojovat. Starosti se tedy v této optice nemají jevit jako mrzutosti, ale spíše jako otázky či úkoly k tříbení se.
Starosti, foto: millana
Se starostmi je také problém psychologický. Dříve populární fenomén žen zavřených na okraji měst ve „zlaté kleci“, ve které jim nic nechybělo, byl někdy nazírán pohledem kalkulu – co by za takový život dal člověk, co nemá co jíst, je nemocný nebo trpí jiným vážným problémem. Starosti ale nejsou aditivní a objektivní. Nelze je sčítat jako různě veliká jablka na trhu a vážit. Jejich tíže záleží na tolika faktorech a kontextech, že se z nich nedá udělat ono kupecké zboží.
A tak člověk může stát před dilematem, zda je vůbec schopen unést to, co je mu naloženo. Bez ohledu na to, jak by to bylo těžké pro druhého, on sám zažívá pocit bytí na samé hraně. Existenciální úzkost, pocit, že ono závaží, které si s sebou nese je stále těžší a těžší. Zavřít před ním oči či utéci není řešení. Tak se může stát, že stojíme a nevíme, kudy kam. Vše se zdá být ztraceno. A pak je jen otázka, zda se člověku podaří – buď samotnému nebo s pomocí – zesílit anebo závaží postupně rozložit na menší kousky, anebo skočí a nechá oprátku utáhnout kolem svého krku.
Gratuluji millana ke snímku s názvem Starosti, který je součástí širšího celku, ve kterém autor reflektuje problém krajnosti starostí a těžkostí bytí člověka. Ve snímcích jdoucích až na hranu popisné návodnosti se dotýkají bolestí, které se mohou týkat každého.
Azhar nabízí snímek ., který si hraje s barvami až malířsky, pracuje s tvary a objekty, které dává do jednoho rámu, jako by kreslila obraz. Ruka povýšeně a nezúčastněně ukazuje k hlavě. Hlavně člověka, na jehož místě by mohl být každý z nás. A kladla otázku – jaké je tvé „já“?
Někdy u snímku není nejdůležitější technické zpracování, hledání místa, myšlenka nebo kontext. Někdy si stačí jen všimnout, najít kompozici, která sama utváří příběh a stisknout spoušť. Tak jako U ARNOŠTA od jacvak.
U Arnošta, foto: jacvak
Michal Balada nás zve na polární záři na snímku ... LOFOTEN ..., který díky dlouhé expozici vytvořil scenérii zcela fantaskní, neskutečnou, snovou.
...LOFOTEN..., foto: miiiba
A na závěr ještě pohled do očí starého muže na snímku Simon od Zoran_2, který je opět rámován širší snímkovou a narativní perspektivou fotografa.