Co považujeme za ostré
Objektiv fotoaparátu je ideálně zaostřen na určitý předmět pokud tento leží v rovině zaostření a každý jeho bod se promítne na snímač fotoaparátu opět jako bod. Rovina zaostření určuje zaostřovací vzdálenost. Tolik teorie.
Fotografované předměty jsou trojrozměrné, tedy všechny jejich body nemohou ležet v jedné rovině. Bodový zdroj světla, který leží mimo rovinu zaostření se promítne na snímač jako kruh. Čím je tento kruh větší, tím je předmět dále od roviny zaostření a je více rozostřen. Je-li tzv. rozptylový kroužek dostatečně malý, představuje míru rozostření, kterou ještě považujeme díky nedokonalosti oka za přiměřené zaostření.
Rozptylový kroužek je obrazem bodu reality. Bodový zdroj světla obvykle považujeme za zaostřený, pokud má rozptylový kroužek takovou velikost na snímači, že po zvětšení na fotopapír formátu A4 bude jeho průměr při pozorovací vzdálenosti 38 cm do 0,25 mm. Pokud si rozostření na fotografii pozorovatel všimne, je fotografovaný předmět (nebo část) neostrý, respektive se nachází mimo hloubku ostrosti. Při výše specifikované neostrosti je důležitý faktor pozorovací vzdálenosti.
V případě malé fotografie je vzdálenost, ze které jí prohlížíte, malá. Obraz rozptylového kroužku na fotografii je menší (proto ho oko neodhalí). Reklamní fotografii uprostřed pole u silnice pozorujete z velké vzdálenosti a nevidíte obraz většího rozptylového kroužku na fotografii. Přiblížíte-li se třeba na metr, bude fotografie neostrá a její smysl vám bude unikat. Vzdálíte se, abyste pochopili smysl fotografie a velký rozptylový kroužek, respektive neostrou fotografii, už zase neuvidíte.
Má typ fotoaparátu vliv na ostrost?
Ostrost fotografie ovlivňuje optická kvalita objektivu, velikost a rozlišení snímače. V praxi se bodový zdroj světla zobrazí vždy jako ploška, záleží na kvalitě objektivu jak velká. Objektiv zmenšuje a zaostřuje obraz na plochu snímače. Pak se obraz zvětšuje na velikost výsledné fotografie. Čím má snímač menší plochu, tím musíte více zvětšovat. Obraz na menším snímači musí být dokonaleji zaostřen, protože ploška se zvětšuje na formát A4 a více.
Zvětšená ploška ze snímače dosáhne „dříve“ průměru 0,25 mm (viz výše) a to už naše oko odhalí jako rozostření. Čím menší je snímací prvek vašeho digitálu, tím ostřeji musí objektiv zobrazovat, aby byl snímek ostrý. „Povolený“ kroužek rozostření na snímacím prvku, jak jsme si jej definovali, lze snadno vypočítat: 0,25/zvětšení nutné pro velikost A4. Např. klasická velikost snímacího prvku kompaktu je 4,3 × 5,8 mm. Zvětšení 52× dosáhne formát A4. 0,25/52 = 0,0048 mm je přijatelný kruh rozostření na senzoru daného kompaktu. Stejným výpočtem pro senzor DSLR zrcadlovky velikosti 16 × 24 mm dojdete k výsledku 0,0197 mm.
Bod A1 zaostřeného předmětu je na přední mezi hloubky ostrosti. Na snímači B se zobrazí jako limitní „přípustný“ rozptylový kroužek C1. Bod A2 leží v rovině zaostření. Na snímači se zobrazí ideálně jako bod. Bod A3 je na zadní mezi hloubky ostrosti a zobrazí se jako limitní rozptylový kroužek C3.
Dostatečné rozlišení (více snímacích prvků) se projevuje lepší ostrostí obrazu a schopností vykreslit jemné detaily, pokud je objektiv poskytne. Více informací na toto téma najdete zde.
Pokračování 2 / 3
Jak správně ostřit
Ostrost fotografie ovlivňuje zaostření objektivu a hloubka ostrosti fotografované scény.
Zaostření objektivu
Aby objektiv dokázal volit rovinu zaostření, musí mechanicky pohybovat jednou nebo více čočkami. Jejich pohyb zajišťuje fotograf nebo speciální motorky. V případě autofocusu dostávají motorky pokyn na základě dat ze senzorů určených k zaostření. U kompaktů se používají k tomuto účelu části hlavního senzoru, který poté zaznamená celý obraz.
U DSLR zrcadlovek je k zaostření určen AF snímač. Částečně propustné zrcátko odráží světlo do hledáčku zrcadlovky a přes druhé malé zrcátko na AF senzor. Při expozici se zrcátka sklopí a je osvětlen pouze hlavní snímač, který zaznamená fotografovanou scénu, více zde. Toto řešení je technicky náročnější a dražší, ale pro dokonalé zaostření a zaznamenání obrázku lepší.
Ruční ostření (Manual Focus)
Ruční ostření je takové, kdy pohyb čoček provádí fotografující například otáčením zaostřovacího kroužku nebo jiného ovládacího prvku. Ostřit podle obrazu na zadním displeji fotoaparátu nebo v hledáčku elektronické (EVF) zrcadlovky je téměř nemožné. Hledáček obvykle zobrazuje údaj o vzdálenosti roviny zaostření v metrech. Exponovat lze vždy.
Majitelé zrcadlovek (DSLR) mají možnost přesně ručně zaostřovat na matnici fotoaparátu a posoudit ostrost celé fotografované scény. Druhou možností je umístit objekt do zaostřovacího pole, namáčknout spoušť, ručně ostřit do doby indikace zaostření. V některých případech, kdy automatické ostření selhává (viz.dále) a u makrofotografií je ruční ostření nenahraditelné.
Automatické ostření (Auto Focus)
Automatické ostření je takové, kdy se fotoaparát snaží změřit vzdálenost k danému objektu a na ní zaostřit. Čočky v objektivu se nastaví tak, aby rovina zaostření prošla daným objektem. To se děje podle impulsů z procesoru, přenášených na elektromotorky v objektivu. Po částečném zmáčknutí spouště přístroj oznámí ukončené zaostření v hledáčku opticky a někdy i akusticky. Existují dva systémy automatického ostření: aktivní a pasivní.
Aktivní autofokus
Jak i z názvu vyplývá, fotoaparát aktivně vysílá signál (nejčastěji infračervený). V hledáčku fotoaparátu je označen střed, do kterého umístíte zaostřovaný objekt. Po namáčknutí spouště přístroj vyšle signál, který se odrazí od objektu a vrátí do fotoaparátu. Vysílač a přijímač signálu společně s bodem, kde se signál odrazí, tvoří trojúhelník. Výška tohoto trojúhelníku je vzdálenost zaostřovaného objektu a na tu objektiv zaostří. Další možností je měření času návratu paprsku nebo měření množství vráceného paprsku a z toho plynoucí vzdálenost na kterou objektiv zaostří. Při každém částečném namáčknutí spouště se proces, který přístroj používá, opakuje.
Výhody aktivního autofokusu:
- lze zaostřit i při špatných světelných podmínkách nebo ve tmě
- není nutné, aby byl snímaný objekt kontrastní
- změření vzdálenosti mezi objektem, na který zaostřujete, a přístrojem, je rychlé
Nevýhody aktivního autofokusu:
- je účinný pouze do určité vzdálenosti, protože signál slábne (max. 10m). Ovšem zaostření právě na krátké vzdálenosti musí být co nejpřesnější
- pokud jsou mezi objektem a fotoaparátem překážky (sklo, plot atd.), signál se neodrazí od objektu, na který zaostřujete, ale od překážky a na tu také zaostří
- jiné zdroje infračerveného světla (např. oheň) mohou systém ovlivnit
- předsádkové čočky na objektivu znemožní zaostření, protože měření vzdálenosti je vypočítané pro optické parametry objektivu bez předsádky
- není možné vícebodové ostření (ostří na střed)
- pokud je objekt hodně černý, signál se od něj neodrazí a to znemožní zaostření
Pasivní autofokus
Pasivní autofocus je na trhu dominantní. Fotoaparát se „dívá“ na fotografovanou scénu a ostří na základě rozboru obrazu. Podobně to dělá lidské oko a mozek. Systém pasivního autofocusu funguje na základě měření kontrastu. Představte si černý objekt na bílém pozadí. Při správném zaostření bude na jeho obrazu na snímači pouze černá a bílá. Poblíž hrany objektu bude při správném zaostření snímač registrovat bílou, bílou, bílou, černou, černou, černou. Při nesprávném zaostření bude na snímači mít obraz stejné scény jasové poměry bílá, bílá, šedá, šedá, šedá, černá, černá. Neboli elektronika hledá sousední pixely, které mají skokovou úroveň jasu.
Polohu čoček v objektivu, kde mají sousední hodnoty podobnou jasovou úroveň, vyhodnotí elektronika jako nezaostřeno. Další způsob stanovení roviny zaostření je posouzení fázového posunu jasových hodnot převedených do vlnové formace. Vlnová formace se při správném zaostření fázově shoduje. Pokud tomu tak není, objektiv dostane pokyn ke korekci. Objektiv vždy posune zaostřovací vzdálenost, procesor vyhodnotí nastalou změnu a podle toho dá pokyn k pokračování v posunu čoček na další zaostřovací vzdálenost, až obraz na snímači bude vykazovat nejvyšší kontrast hran.
Zaostřovací logika DSLR zrcadlovek má z odděleného AF senzoru informaci, o kolik a na jakou stranu je rozostřeno. Nemusí proto jako u kompaktu zkoušet posouváním čoček objektivu, na kterou stranu ostřit. Tím se ušetří potřebný čas na ostření. Pasivní autofocus „nevidí“ při nedostatku světla. Z tohoto důvodu jsou přístroje vybaveny „přisvětlením“ samostatným červeným nebo bílým světlem, kterým fotoaparát krátce před expozicí scénu osvětlí. Na podobném principu je založeno přisvícení scény několika záblesky interního blesku. Některé fotoaparáty jsou vybaveny laserem, který na scénu promítne zaostřovací obrazec a podle toho autofocus ostří.
Pro zjednodušení jsem zvolil šedou stupnici. Barevná fotografie je z hlediska jasů také stupnice s mnoha odstíny. Rozostřená stupnice (fotografie) a její histogram jak jej „vidí“ procesor fotoaparátu. Je zde více odstínů šedé a kontrast je menší
Tatáž stupnice zaostřená, včetně histogramu. Procesor „přečetl“ všechny možnosti a vyhodnotil tuto jako „zaostřeno“
Výhody pasivního autofokusu:
- jeho dosah není omezen vzdáleností fotografovaného objektu
- protože ostří přes objektiv, neovlivní ho např. předsádky atd.
- funguje i přes sklo a překážky v popředí
Nevýhody pasivního autofokusu:
- nedokáže zaostřit na málo osvětlený objekt, v případě přisvětlení na vzdálenější
- nedokáže zaostřit na objekt bez kontrastních hran (u levnějších přístrojů pouze vertikálních)
- ostří za objektivem, takže málo světelné objektivy ovlivní kvalitu ostření
- je pomalejší zvláště v šeru a při nedostatku kontrastu na scéně. To znamená, že později změří vzdálenost. Jiný faktor ovlivňující rychlost zaostření je kvalita motorků v objektivu.
AF jednosnímkový (Single AF)
Je určen pro zaostření statického objektu. Při stisknutí spouště závěrky do poloviny aktivujete jednorázové automatické zaostření, které se po ukončení ostření zablokuje. Ukončení ostření je indikováno v hledáčku přístroje a pouze pak lze exponovat (priorita zaostření). Pokud zaměříte na jiný, „výhodnější“ objekt a pak překomponujete scénu, bude obvykle uzamčené jak zaostření tak expozice po celou dobu namáčknutí spouště.
Některé fotoaparáty mají možnost nastavit v menu obě možnosti tj. zafixování pouze ostření nebo i expozici, případně disponují samostatným tlačítkem AFL (Autofocus Lock) pro zámek ostření. Puštěním spouště závěrky expozicí zaměřujete nanovo. Vylepšený AF jednosnímkový „inteligentní“ spočívá v tom, že pokud se zaměřovaný objekt začne pohybovat, přepne se automaticky zaostřovací systém na AF kontinuální, respektive prediktivní.
AF kontinuální (Continuous AF)
Tento režim je určen pro pohybující se objekty. Při namáčknutí spouště fotoaparát trvale doostřuje na snímaný objekt. Vylepšeným AF kontinuálním je AF prediktivní. Při fotografování objektu, který významně mění směr a rychlost, dojde vlivem prodlevy mezi stiskem spouště a expozicí k přemístění fotografovaného objektu mimo rovinu zaostření. Fotoaparát dovede během prodlevy odhadnout zaostřovací vzdálenost při expozici. Jednotlivé zaostřovací body si objekt „předávají“, pokud jsou všechny vybrány.
Při ručně vybraném AF bodu bude objekt zaostřovat tento bod. Některé fotoaparáty udržují zaostřený objekt v rámci uživatelem vybrané skupiny zaostřovacích bodů (zón). Exponovat lze ve vhodný okamžik bez ohledu na to, zda je ideálně zaostřeno (priorita snímku).
Tvar a umístění zaostřovacích senzorů
Objektem, který je zaostřen, prochází rovina zaostření. Tento objekt se může nalézat kdekoli v hledáčku fotoaparátu. Na snímači fotoaparátu jsou určena zaostřovací pole, což jsou proužky snímacích prvků (100 nebo 200 ks.), umístěných v obrazovém poli. Tvar těchto proužků může být křížový, vodorovný, svislý. Křížová zaostřovací pole analyzují vodorovné i svislé hrany.
Vodorovná zaostřovací pole analyzují svislé hrany a svislá pole vodorovné hrany. Zaostřovací pole bývá umístěno uprostřed fotografované scény a pokud jich je více tak ještě okolo střední části. Je účelné znát umístění, tvar a citlivost zaostřovacích polí vašeho fotoaparátu. Jejich zobrazení v hledáčku nebývá přesné. Podle toho můžete umístit část fotografované scény, která se nachází poblíž požadované roviny zaostření a má svislé, respektive vodorovné hrany. Po aretaci zaostření scénu v hledáčku překomponujete. Je-li více zaostřovacích polí, máte možnost příslušným ovládacím prvkem vybrat jeden z nich. Ten označí místo na fotografované scéně, kudy povede kolmo na podélnou osu objektivu v dané vzdálenosti od fotoaparátu rovina zaostření.
Vybrání všech zaostřovacích bodů způsobí, že fotoaparát sám zvolí místo, na které zaostří. Některé přístroje mají režim „priorita zaostření nejbližšího objektu“. Jeho význam je patrný z názvu. Není pak možné vybrat manuálně zaostřovací pole. Přístroj zvolí to, v němž se nachází objekt nejméně vzdálený od přístroje. Některé kompakty mají posuvný zaostřovací bod. Tím pohybujete po větší či menší části snímaného pole a volíte zaostřovací vzdálenost.
Pokračování 3 / 3
Hloubka ostrosti
Hloubka ostrosti je rozsah vzdáleností měřených kolmo k podélné ose objektivu, uvnitř kterých se nám jeví obrazy objektů na fotografii ostré. Rovina zaostření leží uvnitř zmíněných vzdáleností a předpokládejme, že obraz reálného bodu ležícího v této rovině bude na snímači zase bod. Pak lze říct, že hloubka ostrosti je rozsah vzdáleností od fotoaparátu, kde se rozptylové kroužky zobrazující fotografované objekty, budou jevit na výsledné fotografii subjektivně jako body (díky nedokonalosti našeho oka).
Zvláštní způsob stanovení polohy roviny zaostření je tzv. hyperfokální vzdálenost. Je to zaostřovací vzdálenost, jejíž volbou zajistíte maximální hloubku ostrosti, jejíž zadní mez je v nekonečnu. Nevolíte polohu roviny zaostření v nekonečnu, ale blíž (např. 7 m) a tím posunete přední mez hloubky ostrosti. Zadní mez bude opět v nekonečnu. Hloubku ostrosti ovlivňuje při fotografování clona, vzdálenost fotografovaného objektu, ohnisková vzdálenost objektivu.
Clona je hlavní nástroj, pomocí něhož regulujete hloubku ostrosti, aniž ovlivníte kompozici obrazu. Nižší clonové číslo způsobí menší hloubku ostrosti a vyšší clonové číslo větší hloubku ostrosti. Čím je objekt dál, tím je hloubka ostrosti větší. Pokud použijete delší ohnisko objektivu (přiblížíte objekt), bude hloubka ostrosti menší. Hloubku ostrosti ovlivníte i posouváním objektu v obraze (např. umístěním portrétované osoby co nejdále od nejbližších předmětů).
Kalkulátor pro hloubku ostrosti najdete zde.
Fotografováno DSLR zrcadlovkou. Clona f 3,5. Je patrná malá hloubka ostrosti. Ostřeno na červené autíčko. Od žlutého autíčka se fotografovaná scéna nalézá mimo pole ostrosti
Tatáž situace. Clona f 22. Ostrá jsou všechna tři autíčka, protože se nacházejí uvnitř zóny hloubky ostrosti
A-DEP režim kontroluje hloubku ostrosti tak, aby objekty, na něž jsou nastaveny zaostřovací body, byly v oblasti hloubky ostrosti. Fotoaparát automaticky zvolí clonu pro daný rozsah (priorita hloubky ostrosti). Obrázek na matnici zrcadlovek je zobrazen při plně otevřené cloně. Objektiv zacloní těsně před expozicí. Proto mají některé zrcadlovky ovladač uzavření clony pro kontrolu hloubky ostrosti. Při jeho zapnutí se clona uzavře podle nastavení a zkontrolujete v hledáčku hloubku ostrosti budoucí fotografie při dané cloně.
Problém zejména kompaktních digitálních fotoaparátů je v tom, že menší snímací prvek a z toho plynoucí velmi malá ohnisková vzdálenost podstatně zvyšuje hloubku ostrosti. Tím omezuje vaší kreativní volbu, což však může být pro mnohé i výhoda (vše je ostré). Přesné zaostřování fotografované scény a práce s hloubkou ostrosti ovlivní kvalitu vašich fotografií a je výrazným tvůrčím prvkem. Rozostřené pozadí nacházející se mimo hloubku ostrosti zásadním způsobem zdůrazní hlavní objekt např. u portrétu.
Hlavní objekt je zdůrazněn bez rušivých vlivů pozadí, které je rozostřené a nachází se mimo hloubku ostrosti. Fotografováno DSLR zrcadlovkou clona F2,8
Hlavní objekt ruší relativně ostré pozadí. Ani clona F2,8 nepomohla, protože ohnisková vzdálenost objektivu kompaktu je v tomto případě 8 mm
Klasické téma na fotografii, které vyžaduje režim „vše je ostré“, tedy velkou hloubku ostrosti. Zaostřeno na hyperfokální vzdálenost
Softwarové doostření
Fotografie se doostřují již v průběhu zpracování ve fotoaparátech (zejména kompaktech). Obvykle je možné nastavit stupeň doostření v menu fotoaparátu nebo v případě uložení snímků ve formátu RAW odložit doostření na později. Máte také možnost doostřit snímky v některém z editačních programů.
Většinou tyto programy pracují na principu zvýšení kontrastu existujících hran. Hrany jsou místa v obrazu, kde dochází k nespojitosti, většinou v jasu, ale také v barvě. Tmavá část se v okolí hrany více ztmaví a světlá část se v okolí hrany více zesvětlí. U barevné hrany totéž platí o sytosti a jasu hraničních barev. Doostření zvýrazní všechny detaily v obrázku, to znamená i šum a posterizaci. Jiný princip doostření je založen na obráceném postupu rozostření (Focus Magic). Doostřením dojde vždy k degradaci obrazu, ale subjektivně často působí fotografie lépe.
Zaostřenou šedou stupnici jsem razantně doostřil ve Photoshopu. Zejména po zvětšení obrázku je patrné, že v blízkosti hrany program tmavou část více ztmavil a světlou více zesvětlil
Přesně zaostřená fotografie objektivem je nenahraditelná a doostření je pouze pomocná, záchranná metoda. Pro úplnost ještě uvádím termín pohybová neostrost. V tomto případě používám výraz „rozmazaný snímek“, abych rozlišil příčinu vzniku. Rozmazaný snímek vznikne pohybem fotografovaného objektu nebo fotoaparátu (jako rozmazání barvy pohybem štětce). O této problematice se dočtete více zde.
Neodolal jsem zařadit známou fotografii Dimitrije Baltermanca „Útok“ z války r. 1942, která je rozmazaná. I díky tomu je její dynamičnost a expresivita úžasná
|
Několik praktických rad
- zkuste si na modelových příkladech možnosti zaostřovacího systému vašeho fotoaparátu
- zaostřujte vždy na hlavní objekt. Ten se často nachází mimo střed snímku (kompozičně správné) nebo není spojitý (např. dvě postavy) a AF zaostří chybně na pozadí (proostření)
- hledejte v obrázku hrany a na ně ostřete (i poblíž hlavního motivu)
- pokud fotoaparát vyžaduje vertikální hrany a máte k dispozici pouze horizontální, otočte přístroj „na výšku“, zaostřete namáčknutím spouště, otočte přístroj zpět a exponujte
- při fotografování portrétu zaostřujte na oči
- pokud vlastníte DSLR zrcadlovku, využívejte i ruční ostření. V řadě případů je nejspolehlivější
- doostřujte podle obsahu fotografie. Krajiny, architektura ano. Portréty, akty, zátiší ne (ty se naopak někdy změkčují)
- doostření v PC provádějte na konci úprav fotografie
- hloubku ostrosti jako důležitý výrazový prostředek plnohodnotně využijí pouze majitelé DSLR zrcadlovek (výjimkou jsou fotoaparáty typu Sony R 1). Při úvaze o koupi nového fotoaparátu nezapomeňte na tento fakt
|
Nikde v tomto článku nepíši kategorické závěry typu: dobrá fotka je ostrá fotka nebo co je ostré, to je pěkné či kouzlo ostrosti. Vždyť v dějinách fotografie jsou směry (piktorialismus), které lze popsat jako kouzlo neostrosti. Neostrými fotografiemi se zabýval např. Sudek, Drtikol. Prostě autor si zvolí (záměrně), co má být ostré. To není případ špatně zaostřené fotografie, ale záměrně rozostřené fotografie nebo její části. Co má být ostré, nechť ostré je, ale co nemá být ostré, ať není. Kouzlo fotografie spočívá v kreativitě.
Fotografie Josefa Sudka dokumentuje nádhernou atmosféru na zcela rozostřené fotografii. Holt kdo umí ……