Režimy prolnutí jsou vlastně jakousi sadou předdefinovaných pravidel pro vzájemné interakce nad sebou umístěných pixelů. Vedle masek a výběrů jsou ve Photoshopu dalším z důležitých nástrojů; v mnoha situacích se bez režimů prolnutí vůbec neobejdete.
O jejich významu svědčí mimo jiné také fakt, že se s nimi můžete setkat vlastně téměř na každém kroku – nejen u vrstev, ale také např. u štětců, u výplní, retušovacích nástrojů, uvnitř nejrůznějších funkcí, s jejich využitím můžete dokonce vzájemně prolínat nejen vrstvy, ale také např. kanály či masky atd. To by však bylo na několik dalších článků, protože režimy prolnutí můžete ve skutečnosti využít tisíci způsoby.
Pokud jde o samotný režim Překrýt (Overlay), o kterém dnes bude řeč, ten má význam v mnoha nejrůznějších situacích: výborně pomáhá při celkových či lokálních expozičních úpravách nebo při doplňování textur, je dobře využitelný pro korekci či vytváření světel, odlesků a světelných efektů vůbec, slouží jako šetrnější alternativa místo nástrojů Ztmavení a Zesvětlení (Burn & Dodge Tool), funguje jako „akcelerátor“ sytosti barev, je výborně využitelný pro „filtrování“ obrazu při přípravě cílených tonálních masek, pro nejrůznější korekce založené na neutrální šedé atd. Dnes však zatím zůstanu pouze u jeho využití pro zvýšení kontrastu fotografie.
Trocha základní obecné teorie
Možností práce s kontrastem je obecně mnoho a pro tento účel má Photoshop k dispozici nejrůznější přímé či nepřímé funkce a nástroje. Dnes popíšu jednu z nepřímých technik s využitím režimů prolnutí, než se k tomu však dostanu, pro lepší pochopení souvislostí se ještě přeci jen zastavím u obecného rozdělení dostupných režimů do základních logických skupin.
Všechny důležité režimy prolnutí jsou ve Photoshopu k dispozici už od jeho nejnižších verzí, logické uspořádání do skupin se však objevuje až od verze 7.
Režimy prolnutí jsou v paletce rozdělené podle účinku
Všechny režimy každé skupiny mají vždy stejný základní mechanismus účinku, v rámci skupiny se pak mění jen způsob aplikování tohoto mechanismu a „citlivost“ na odlišné vlastnosti obrazu, a tím se liší i výsledný účinek jednotlivých režimů.
V první skupině režimů (začínající režimem Normální) vlastně nejde o prolínací režimy v pravém slova smyslu. Ke skutečným vzájemným interakcím dochází až u režimů ostatních skupin.
Druhá skupina (začínající režimem Ztmavit/Darken) obsahuje režimy, jejichž použití vždy způsobí ztmavení výsledného obrazu.
Třetí skupina (začínající režimem Zesvětlit/Lighten) slouží naopak pro nejrůznější způsoby zesvětlování, protože probíhající interakce posouvá výsledné hodnoty naopak směrem ke světlům. Tyto dvě skupiny mají vzájemně přesně opačné účinky.
Čtvrtá, nejpočetnější skupina (začínající režimem Překrýt/Overlay) je skupinou režimů, které jsou de facto kombinacemi režimů dvou předchozích skupin. To má za následek, že se režimy této skupiny chovají poněkud „schizofrenně“ – za určitých podmínek totiž reagují jako režimy ztmavovací skupiny, za jiných podmínek přesně naopak – jako režimy zesvětlovací skupiny. Prakticky se to projevuje tak, že světla se stávají světlejšími (efekt zesvětlení), stíny se stávají tmavšími (efekt ztmavení) a barvy se stávají výraznějšími (zvýšení saturace), což ve výsledku zaznamenáte jako celkově vyšší kontrast obrazu.
Pro úpravu fotografie mají praktický význam vlastně jen první tři režimy, ostatní režimy této skupiny zachází ve svých účincích do tak extrémních hodnot, že se pro běžnou práci s obrazem nehodí a slouží hlavně pro hrubé prahové filtrování (využitelné při maskování apod.) nebo pro zvláštní efekty.
Další skupina (začínající režimem Rozdíl/Difference) obsahuje režimy sloužící pro porovnávání a „registraci“ vrstev („registrace“ je polygrafický termín pro přesné zarovnání/soutisk nad sebou ležících plátů) apod. Tyto režimy můžete za určitých okolností výborně využít také např. pro klíčování (odstranění) zeleného nebo jinak barevného atelierového pozadí.
Poslední skupina (začínající položkou Odstín/Hue) se týká režimů, které nějakým způsobem ovlivňují barevnou informaci – buď ji z obrazu odstraňují nebo ji do obrazu naopak přidávají, zaměňují za jinou apod.
To je obecné rozdělení režimů podle jejich chování. Konečně tedy k režimu Překrýt a jeho využití pro zvýšení kontrastu fotografie ...
Základní princip
Jde vlastně o způsob, kdy necháte fotografii korigovat sebe sama. Pomůže vám k tomu její kopie a právě režim Překrýt.
Celé je to velmi prosté: vrstvu s fotografií, kterou chcete upravit, zkopírujte (Ctrl+J; tuto zkopírovanou vrstvu budu v dalším textu označovat jako „korekční“ vrstvu) a přepněte ji do režimu Překrýt. A to je vlastně celý základní princip této úpravy. Horní a spodní vrstva spolu po přepnutí do režimu Překrýt zareagují (podle algoritmu zvoleného režimu) a výsledkem bude v tomto případě kontrastnější obraz.
Pracujete-li s neutrálně zabarvenou fotografií, může se stát, že po této jednoduché úpravě budete s výsledkem už spokojeni a nic dalšího řešit nemusíte. Pro tento typ fotografií funguje režim Překrýt docela dobře, nedochází zde totiž k extrémním jasovým ani barevným posunům. Naopak – k neutrálním hodnotám je tento režim velmi málo citlivý, takže se dokonce může stát, že očekávaný účinek bude slabý. V tom případě může pomoci, když korekční vrstvu znovu zkopírujete – účinek interakce tak zesílíte.
Budete-li však pracovat s barevně či celkově expozičně výraznější fotografií, po aplikování režimu Překrýt většinou s výsledkem v této fázi spokojeni nebudete, protože účinek bude naopak příliš výrazný – zvýšení kontrastu se totiž obvykle projeví také nežádoucím zvýšením saturace přítomných barev ...
Se zvýšením kontrastu se zvyšuje i saturace (nasycení) přítomných barev
Je-li tedy účinek interakce příliš silný, bude nutná dodatečná korekce. Někdy může stačit jen snížení krytí horní korekční vrstvy, čímž současně snížíte aplikovaný účinek použitého režimu – v paletce vrstev to můžete provést jak snížením Krytí (Opacity), tak snížením hodnoty Výplně (Fill), za normálních okolností mají tyto parametry stejný účinek. Obvykle však pouhé snížení krytí příliš nepomůže a je nutné provést ještě jeden, mnohem důležitější krok ...
Vzhledem k tomu, že u režimu Překrýt dochází současně i k nežádoucímu zesílení saturace přítomných barev, je nutné nějakým způsobem zajistit, aby byla barva z procesu interakce nějakým způsobem vyloučena. Jenže – jak zvolený kontrastní režim přimět, aby barvy ve výsledku zvýrazněny nebyly? Jednoduše: barevnou informaci z horní korekční vrstvy prostě odstraňte – kde nic není, tam není s čím reagovat. Horní vrstvu s fotografií jednoduše odbarvěte. (Menu/Obraz/Přizpůsobení/Odbarvit; Menu/Image/Adjustments/Desaturate).
Co tím získáte? Mnoho! Vzhledem k tomu, že se horní korekční vrstva teď podobá černobílé fotografii a neobsahuje už žádnou pro Photoshop využitelnou barevnou informaci, interakce se spodní vrstvou teď bude probíhat pouze v rovině „jasů“ a žádná nadbytečná barevná informace se do vzájemné reakce vrstev v této chvíli už „plést“ nebude. Pak už většinou stačí mírně snížit krytí vrstvy a úprava kontrastu může být definitivní.
Ale pozor – je nutné počítat s tím, že při použití této techniky bude výsledek u každé fotografie zcela jiný, protože i rozložení jasových a barevných informací se v každé fotografii liší.
Výsledek použití této techniky u dalších fotografií můžete vidět v následujících ukázkách.
Popsaný způsob bude nejlépe fungovat u expozičně vyvážených a nepříliš barevných fotografií. Naopak u obrazu, který už ve své základní podobě obsahuje nějakou dominantní informaci, např. výrazná světla, stíny nebo výrazné barevné plochy, bude výsledek interakce sám o sobě poměrně intenzivní a bez dalších korekcí obvykle nepoužitelný.
To je dáno tím, že „oblastí zájmu“ režimu Překrýt jsou právě okrajové hodnoty (světla, stíny, saturované barvy), zatímco střední neutrální hodnoty (střední šedé, nevýrazné slabě saturované barvy)zůstávají takříkajíc mimo jeho zájem. Čím víc se informace ve fotografii blíží okrajovým hodnotám, tím bouřlivěji interakce proběhne – a naopak: čím neutrálnější informace fotografie obsahuje, tím méně „citlivá“ bude k účinkům tohoto režimu. To platí obecně o celé skupině těchto kontrastních režimů.
A tady by mohla začít další kapitola, protože vlastně teprve v tomto okamžiku začíná ta pravá legrace. I pro zdánlivě „nevhodné“ situace či „nevhodné“ (příliš barevné) fotografie je totiž popsaná metoda samozřejmě použitelná, jen je nutné do procesu interakce ještě dodatečně zasáhnout a horní korekční vrstvě ještě znovu trochu „pomoci“, aby její hodnoty mohly v příslušném režimu lépe reagovat. Šedoškálová podoba korekční vrstvy totiž zdaleka nemusí zůstat jen u základní podoby – s horní vrstvou můžete dál provádět vlastně cokoli. S jediným cílem: získat takové tonální rozložení této vrstvy, které nejlépe poslouží (ve spojení se zvoleným režimem) zamýšlenému záměru.
Je-li tedy např. bílá v korekční vrstvě příliš bílá a černá příliš černá (a se zvoleným režimem reagují tím pádem příliš výrazně), pro uspokojivý průběh interakce je nutné tyto hodnoty potlačit. A naopak, jsou li tonální hodnoty korekční vrstvy příliš blízko neutrálním hodnotám (a k požadované interakci tím pádem téměř nedochází, protože režim Překrýt neutrální hodnoty ignoruje), musíte je naopak nějakým způsobem zvýraznit a „posunout“ blíže ke světlům či stínům. O tom ale zase jindy. Jen jsem chtěla naznačit, že převodem korekční vrstvy do šedé škály proces úprav zdaleka končit nemusí – korekční vrstva může mít ve skutečnosti mnoho nejrůznějších podob, stejně jako každá běžná černobílá fotografie.
Když pak ještě navíc budete chtít místo celoplošného účinku pracovat jen lokálně, tzn. upravit kontrast jen v některých oblastech obrazu, můžete přidat masku – a tak by bylo možné pokračovat stále dál – možnosti jsou téměř neomezené. V každé fázi práce se totiž vždy objeví další nový manévrovací prostor pro následné zpřesnění dosavadních úprav. A rozpoznat okamžik, kdy je dobré si jednoduše říct „už dost!“ je kolikrát v celém procesu tím nejsložitějším rozhodnutím.