Jestliže je pro mne Eva Francová první dámou digitálního štětce, tak Eliška Vorlová je mou první dámou digitálního pera. Směsicí táhel a matematický výpočtů tvoří koláže a grafiky plné fantazie a skrytých významů. Rád sleduji vlnící se křivky, obrazce až psychedelické, které pod Eliščinou jistou rukou vyrůstají z květin, listů nebo gotické klenby. Ty obrazy zní hudbou a já se nechávám unést někam do říše záhad a tajemných příběhů bez rozhřešení.
Přestože Eliščina fantazie pracuje na plno, nohy při práci stojí pevně na zemi a její díla nejsou jen barevnými „úlety“. Mají pevný řád a vysokou kvalitu řemeslného zpracování.
Eliška s respektem a pokorou tvoří obrazy své duše a se stejnou pokorou svoje díla vystavuje v internetových galeriích. Ví, že její práce je a bude ostatními stejně dobře přijímaná jako odmítána. Přestože má na svém kontě několik úspěchů v prestižních soutěžích, svá díla nám představuje bez zbytečného křiku a já si takového přístupu velice cením.
Co je tvojí profesí? Podle tvých fotografií tě odhaduji na matematika nebo fyzika.
Tak přesně to není, ale vůbec nejsi daleko od pravdy. Původním povoláním jsem strojař, dá se říct, že to byla naše rodinná tradice. Rýsovací prkno a deskriptiva byl můj koníček a snad mi byl dán dar prostorového vidění. Později jsem strojařinu opustila a nějakou dobu jsem také spolupracovala s architektem. Nakoukla jsem tedy do konstrukcí a staveb trochu z jiné stránky a to mě taky velmi ovlivnilo.
Železná kompozice
Považuješ se za fotografa nebo grafika?
Asi tak půl na půl, občas sama nevím, čemu jsem blíž. Publikuji i fotografie, které jsem upravila jen nepatrně nebo vůbec, ale těch je opravdu minimum. Občas vystavím fotografii ryze dokumentační, kterou jsem si vyfotografovala jen tak pro radost, ale o těchto fotografiích si nemyslím, že by byly nějak zvláště výjimečné. Většinu svých fotografií použiji nakonec jako součást většího grafického díla nebo „čekají“ v archivu, až přijde ta správná inspirace a zjistím, že mi jako celek nebo jen částí zapadají do kompozice.
Jaký byl tvůj technicko-fotografický vývoj?
Začínala jsem s kinofilmem a zkusila jsem si fotografování na negativní i inverzní film. Tyto fotografie byly spíš rodinné a větší ambice jsem s nimi neměla. Můj první digitál byla Minolta Dimage F200, dále mám ještě Olympus FE 310 a nyní fotografuji s Panasonikem DMC-FZ50 a je to opět kompakt. Jeho velkou výhodou je výklopný displej, který mi dává možnost pohodlně fotografovat z neobvyklých úhlů a míst a už bych jiný, než výklopný, nechtěla. Většinou fotografuji na manuál, občas použiji automatické režimy.
I když se může zdát, že pro mne fototechnika není důležitá, opak je pravdou a už se těším, že si časem pořídím nějakou dobrou zrcadlovku. Musím říci, že jsem zcela propadla kouzlu a možnostem digitálního fotografování a následných možností zpracování na počítači, kde člověk není nijak omezován, snad jen časem. Když se něco nepovede, není to už problém, jako dříve, když se fotilo na klasický film.
Grafiku pochopitelně tvoříš na počítači. Jak jsi se k počítačové grafice dostala?
S přechodem na digitální fotoaparát bylo zpracování na počítači nutnost a samozřejmě tu a tam bylo potřeba doupravit perspektivu, dotáhnout barvy, doostřit apod. Takže jsem začala pracovat s různými grafickými programy a postupně zkoušela a objevovala, co lze s fotografií nebo obrazem vlastně ještě udělat. Tohle objevování neznámého mne zaujalo, protože za éry filmu jsem si fotografie sama nevyvolávala a musela jsem se spokojit s tím, jak to „dopadlo“ ve Foto-kině.
Kdy začalo, že jsi fotografie začala zpracovávat jako grafiku, přidávala k fotografiím obrazce? Jaký je jejich původ? Jsou to věci vyfotografované nebo počítačově vytvořené?
O vytvoření grafiky na počítači jsem se pokoušela už od počátku, kdy jsem začínala s Photoshopem. Křivky a obrazce, které jsou na mých grafikách ale pochází z jiného programu nebo pluginů. Zdroje obrazů jsou dva, někdy vezmu jako základ fotografii, kterou pokřivím a deformuji. Často je úprava natolik razantní, že s tvary na původní fotografii má již velmi málo společného. Druhým způsobem tvoření obrazců je práce v programu, který pracuje s matematickými algoritmy a výpočty převádí do tvarů a barev. K sloučení obrazů a fotografií používám Photoshop, kde si upravuji (tvarově i barevně) podle potřeby jednotlivé vrstvy, aby mi co nejvíce vyhovovaly pro zamýšlenou kompozici.
To asi není nic triviálního. Když si to představuji, tak by mne zajímalo, kolik vrstev v Photoshopu hotová grafika má.
Je to opravdu dost různé. Někdy stačí jen jedna, někdy je jich hodně. Záleží na složitosti díla.
Jak jsi se učila úpravy?
Musím přiznat, že hlavně stylem pokus-omyl. Samozřejmě jsem si nějakou odbornou publikaci o Photoshopu přečetla, ale nakonec jsem si stejně vše musela sama odzkoušet a přijít na to, jak který Photoshopový nástroj nebo funkce pracují. Stejné to bylo i s ostatními programy, které jsem objevila náhodou, a na chuť jsem jim přišla teprve tehdy, až mi předvedly, co dokáží – nebo lépe řečeno, co s nimi dokážu já…
Jak vlastně tvoříš? Je to vědomá cesta k požadovanému obrazci?
Programy na tvorbu obrazců mají hodně nastavovacích táhel a tlačítek a i když vím, co které „tvoří“, výsledek se dá těžko odhadnout. Pracuji spíš intuitivně a často také doupravuji i to, co mi nabídnou. Obrazce, s kterými jsem spokojena, mám v archivu, kde čekají, až přijde jejich čas a budou přidány do některé grafiky.
Nemohu si říct, že teď si sednu k počítači a teď budu tvořit. Tak to v mém případě vůbec nefunguje. Musí na to být ta správná nálada, která na mne musí „dýchnout“. Paradoxně nejlepší díla (alespoň podle mého názoru), tedy ta, s kterými jsem jakž takž „spokojená“, se mi povedou, když je to jaksi mimochodem. Musí nastat prostě ten správný okamžik. Zkrátka, jak se říká: „Být ve správnou dobu na správném místě.“
Na internetu koukáme jen na zmenšeniny tvých děl. Fotograf je omezen rozlišením čipu, ale u grafiky je to jiné.
Už od počátku počítám s případným velkoformátovým tiskem, a proto je velikost mého „plátna“ dostatečná, zmenšovat se dá vždycky. Velkoformátový tisk je ale nákladný, proto „ve velkém“ tisknu jen když vím, že můj výtvor bude prodán nebo darován.
Jak tvoje díla berou ostatní na internetových galeriích?
Fotografičtí puristé mi občas vytýkají, že vidí málo fotografie a hodně úprav. Přiznávám, že klasickou fotografii skoro nedělám. Proto už raději vystavuji v galeriích, které mají širší záběr a neomezují se pouze na fotografie.
Co tě inspiruje?
Je to architektura, historie, literatura, hudba a cosi, co by se dalo označit slovem „nálada“ nebo „rozpoložení“.
Detaily architektury se na tvých fotografiích objevují. Který sloh nebo styl se ti nejvíc líbí?
Líbí se mi v podstatě všechny slohy, ale gotika a baroko mne napadly jako první. Mimo jiné můj velký obdiv patří kráse staveb českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho, jehož styl se nazývá barokní gotika, jako příklad mohu uvést poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou, kostel Navštívení Panny Marie na půdorysu želvy v Obyčtově, kostel sv. Václava ve Zvoli, chrám ve Křtinách u Brna, a mnoho dalších nádherných staveb. Také v mém rodném Brně a okolí je spousta pozoruhodných historických staveb, např. chrám sv. Jakuba, katedrála s. Petra a Pavla, klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova, hrad Veveří a mnoho dalšího, což by vydalo na dlouhý seznam.
Ráda chodím do prázdných kostelů a katedrál a v klidu vnímám atmosféru a linie stavby. Jak asi každý ví, v současné době je v mnoha případech fotografování v kostelech dosti obtížné, ba až nemožné a zakázané, protože patrně vzhledem k nárůstu krádeží se obávají možného zneužití.
max. velikost | -
Sen o dávném Brně | U Jakuba
Samozřejmě mám ráda i moderní stavby, například původní pavilony Brněnského Výstaviště, i když to je už dnes vlastně také „klasika“, a budovy z oceli a skla, pokud se architektovi opravdu povedou a je co obdivovat.
Líbí se mi, že na tvých obrazech si každý najde něco svého. Já vidím vesmír a esoteriku. Snažíš se lidem naznačit nebo jim necháš prostor pro fantazii?
Určitým vodítkem může být název nebo základní motiv – fotografie, ale zbytek nechávám čistě na divákovi. Jsem přesvědčena o tom, že v oblasti vnímání máme každý trošičku odlišný pohled na abstrakci, lišíme se i v oblasti fantazie a představ – tohle se diktovat nedá. Myslím si, že nelepší je nechat obrázek na sebe působit a případný divák – pozorovatel vycítí sám, zda je dílem osloven nebo ne.
Máš nějaký vzor? Fotografa, malíře nebo grafika?
Mám. Jeho jméno je M.C. Escher a je to geniální holandský grafik, který si libuje v optických klamech a fiktivní perspektivě. Možná jsi viděl některý z jeho známějších obrazů, třeba dům s lidmi kráčejícími po schodištích, které vlastně nikam nevedou. Tyhle „záhady“ na plátně mě hodně baví, a tak se také pokouším do svých děl dostat optický klam, pokřivený prostor, zkrátka jinou realitu.
A samozřejmě nemohu zapomenout na Salvadora Dalího….
Jaké fotografie máš ráda? Jsou to také koláže a grafiky?
Autorů, kteří dělají něco podobného jako já, je dost málo, nebo o nich moc nevím – a ti, kteří něco podobného dělají, se setkávají se stejnými „výtkami“ pravověrných fotografů jako já… Obdivuji fotografie, které sama nedělám, například panoramata, protože zobrazují věci v jiné perspektivě.
Stejně tak se mi líbí HDR fotografie průmyslových a architektonických památek – staré stroje, na kterých se střídá špína od oleje a prachu s naleštěnými ocelovými pákami a táhly, tajemné uličky a stará zákoutí historických měst. Vždy, když se na takové fotografie podívám, vzpomenu si na krásné obrazy malíře Jakuba Schikanedera, z nichž vystupují pražské uličky a domy v zlatavém světle pouličních luceren. A já na jeho obrazech nacházím podobnou tajemnou atmosféru časů dávno minulých, jaká se dá vykouzlit na HDR fotografii.
Velmi mne zajímají a baví i detailní a makro fotografie. Někdy si to určitě vyzkouším, ale zatím jsem si nepořídila potřebné technické vybavení.
Prodáváš svoje grafiky?
Občas se moje grafika někomu zalíbí do té míry, že je ochoten za ni zaplatit. Grafiky také zkouším nabídnout přes zahraniční i naše fotobanky. Trvalo mi sice delší dobu, než jsem se k tomu odhodlala, ale prošla jsem akceptací a nyní jsem spokojená. Až se naskytne možnost, ráda budu uvažovat o výstavě… Poprvé jsem měla nějaké věci vystavené spolu s přáteli z galerie fotoaparat.cz v Brně v kavárně Pod hodinami na České ulici. To už ale budou nejméně tři roky.
A nějaké úspěchy v soutěžích?
První úspěch jsem měla v roce 2007 s upravenou fotkou pod názvem „vision“ v projektu „We are all photographers now“ pořádaném Musée de l'Elysee a Lausanne museum for photography, kde moje fotka byla ve dnech akce promítána spolu s ostatními.
Vision
Dále moje fotografie bez úprav „orel mořský“ vyhrála třetí místo v kategorii zvířata v soutěží National Geographic International Photography Contest 2008 a byla uveřejněna v NG č.: 1/2009 a také v knize nakladatelství Cpress Fotografujeme kreativně.
Ještě také loni v soutěži „Domov objektivem cestovatelů“ jsem měla se svými snímky „Petrov“ a „Pasáž Alfa“ štěstí a z pěti kol jsem ve třetím a pátém kole v kategorii „umělecká fotografie“ získala první místo.
Fotografie Elišky Vorlové naleznete v galerii DIGIareny a dále na internetových serverech photoextract.com, photoserver.eu, e-umeni.cz, vivo.sk a minimax.cz.