S nástupem digitální doby stále více potřebujeme další přístroje, abychom byli schopni si zprostředkovat to, co zaznamenáváme jinými přístroji, přičemž potřebujeme navíc další zařízení, abychom záznam zpracovali, o archivaci nemluvě. Typickým příkladem budiž právě fotografie.
Dříve jsme fotili na negativ či diapozitiv, po vyvolání ve fotolabu jsme měli fotografie v ruce. Nebo diapozitiv. Nyní nemáme nic. Jen jakýsi obrázek na televizoru, monitoru či digitálním rámečku. A stiskem vypínače se fotografie ztratí, snadno může zmizet nadobro. Stačí, když se ten pilný blbec na třídění jedniček a nul pokazí, nebo když stiskneme omylem tlačítko DEL. Myslím, že také mezi námi není někdo, komu by občas „neodešel“ pevný disk, karta či DVD.
Památkou na dřívější doby nejsou pro mne jen fotoalba v poličce, ale také několik krabic s nezařazenými, více či méně povedenými fotografiemi, desítky negativů, lépe či hůře uložených. O stovkách diapozitivů v krabici jiné, už nemluvě. Dlouho jsem je neviděl, přesto to tam někde pořád je. Fotografie, vzpomínky, lidé, prostě zastavený čas, který se již nevrátí. A pokud nevyhoříme, žádný stisk špatného tlačítka na tom nic nezmění.
Problém „kam s fotkama“ měla dříve většina aktivnějších fotografů, a tak nám nezbylo nic jiného, než oddělovat zrno od plev, neboli ty špatné ani nedělat, či je rovnou vyhazovat. Těch pár povedených se pak dalo ukázat, člověk se za ně nemusel stydět, navíc nenudily, neboť jich zas tak moc stejně nebylo. Svůj podíl na omezeném počtu fotografií, které se daly ukázat a na tom, že jsme si jich vážili, měl i nezanedbatelný fakt, že každá fotka stála peníze, a tak si člověk předem rozmyslel, jestli „to zmáčkne“.
Kde končí naše fotografie
Před několika desítkami let byla fotografie drahá. Byla to většinou rodinná událost. Rodina se oblékla, všichni se vydali k fotografovi, ten je naaranžoval a – vyfotil. Po několika dnech si onen portrét rodinka vyzvedla, aby následovně v rámečku zaujala fotografie čestné místo na zdi. A faktem je, že se na ty fotky dá koukat ještě nyní. A často i bez toho, že bychom věděli, kdo na nich je.
Před třiceti-čtyřiceti lety většina z nás už fotoaparát měla. Nižší cena a větší dostupnost vedla k tomu, že k fotografovi se chodilo jen pro oficiální portréty, ale rodinné fotografie z dovolené jsme fotili bez problémů sami. Z těch 36 fotografií se pak pár vybralo, a ty skončily v rodinném albu. Někdy všechny, když se fotilo málo.
Nyní je fotografie „zadarmo“. Z dovolené si většina doveze několik set fotografií (v tom lepším případě, v tom horším tisíce plus hodiny videa). Ostatně proč ne, když jsou paměťové karty tak levné, že. Protože se počítá s tím, že se „pak něco přece vybere“, tak se fotí většinou bez rozmyslu. Po dovolené pak následuje nudné prohlížení hromady snímků, ze kterých vybrat dvě, tři dobré, bývá často neřešitelný problém. (Druhým extrémem jsou jedinci, kteří nic jiného, než „umění“ a technicky dokonalou fotku neuznávají). Zkrátka ony fotografie zdokumentují, že jsme někde byli, co jsme viděli, ale pak mají výpovědní hodnotu jen pro nás. Ostatní většinou nezajímají. Proč také, když i oni jsou unaveni stovkami svých fotografií, které sice „nafotí“, ale většinou víckrát než jednou se na ně nepodívají.
Důsledkem pokroku tedy není jen fakt, že nás zhotovení fotografie nic nestojí, ale i to, že ztrácí hodnotu pro nás i pro druhé. Jsou to snímky postradatelné, mohou být vymazány, neboť přece nafotíme tisíce dalších. Stejně tak ale mizí naše vzpomínky, to co stálo za zaznamenání. Ztrácí se v nulách a jedničkách vypálené na CD či DVD, aby za pár let staly nečitelnými a ztratily se zcela. Nenávratně.
Konec kompaktů, začátek zrcadlovek?
V poslední době celosvětově klesá prodej kompaktů, vytlačují je mobily. Zrcadlovky, ty se ale dosud drží, dokonce zdá se, že zájem o ně roste. Můžeme všimnout, že dřívější výrobci kompaktů vstupují do této „vyšší třídy“ (Panasonic, Samsung). A vězte, že je to tak dobře. Rostoucí zájem svědčí i o faktu, že stále více lidí touží mít kvalitní fotografie.
Fotopřístroje, které nabízí větší potenciál pro tvůrčí práci, jsou dostupnější než kdy dříve, a konec konců i levnější kompakty dnes skýtají často více možností, jak výslednou fotografii ovlivnit, či co a kde vyfotit. Všimněte si například, že se výrobci konečně přestali honit za megapixely a začali nabízet kompakty s širokými ohnisky 28 či 24 mm.
Funkce, lepší objektivy, kvalitnější nástroje – nejsou tam jen proto, aby tisíce snímků, které nikdo nikdy stejně neuvidí, bylo správně exponovaných či dobře zaostřených. Jsou tam proto, abyste se mohli více soustředit na to, co a kdy fotíte. Aby obsah mohl být stejně působivý, jako forma.
Dostupnost kvalitních fotoaparátů by nás měla posunout k tomu, abychom se opět začali soustředit ne na množství, ale na kvalitu a obsah. Nemusíte fotit tisíce fotografií, ve kterých se pak nevyznáte, které se pak ztratí, a nikomu to nebude vadit. Stačí jich vyfotit několik.
Ale měly by být takové, abyste se na ně rádi podívali i za několik let. Takové, na které se přátelé rádi podívají. Nezapomeňte je vytisknout. Uložte těch pár dokonalých momentů do svých alb se stejnou pečlivostí, s jakou jste činili kdysi. Abyste po dvaceti či padesáti letech mohli prolistovat albem, zavzpomínat, ohlédnout se a podívat na ten moment zastavený v čase. Na nefunkčním vypáleném DVD neuvidíte nic. V tom lepším případě jen odraz vlastní zklamané tváře.
A až si pověsíte tu pravou fotografii na stěnu, tak se na ni podívejte a doufejte. Doufejte, že za sto let se na ni někdo bude také dívat, a řekne mu něco o vás, o době, o místě, kdy byla focena, o člověku, který je na ní, o fotografovi, který spoušť mačkal. Protože fotografie mluví. Nenechme je ztichnout.