V posledním předvánočním týdnu se vlastně o ničem jiném nepsalo. Každý, kdo se jen trochu otřel o Václava Havla, vyvrhnul svoji historku. Nezbývá, než abych si své polínko přiložil i já.
Smrt Havla přišla do redakcí v neděli. To je tak trochu nepříjemný den. O víkendu se sice normálně slouží, ale přeci jen směny jsou maličko oslabeny a redaktoři si v ten den, i když se to nezdá, maličko ulevují. Holt je neděle a po kachně se pracuje těžko.
Na druhou stranu ta zpráva způsobila v pražských redakcích takovou šupu, že téměř okamžitě kdo měl nohy a ruce nabídnul se ku pomoci. Všechny noviny toho dne dokázaly a ukázaly pochybovačům, že denní tisk stále ještě zdaleka nepatří na smetiště dějin. V pondělí ráno čtenář obdržel, co už se zdálo zapomenuté a nedosažitelné. Obrovské, neplytké a přesné noviny plné mimořádných a brilantních materiálů. Mimořádně tlusté noviny, které se dělaly do hluboké noci a které čtenáři zase opět lačně hltali.
A tento dychtivý čtenář obdržel také navíc noviny napěchované až po střechu velkoformátovými fotografiemi. Na co v běžném denním provozu není čas a místo, bylo tentokrát naopak středobodem celých novin. Skutečně nádherné fotografie dostaly skutečně důstojné místo a ukázaly, že noviny se dají dělat i jinak, chytře a díky těmto fotografiím i emotivně a přitažlivě. Kde kdo vzpomínal, čím vším VH pohnul. Za sebe musím říci, že snad a možná z mého pohledu VH hlavně šéfredaktorům ukázal, jak a kudy možná by se mohla ubírat cesta dělání novin. I když to vyslovuji s jistou opatrností.
A tak jsem se rozhodl vlastně pro tento uhrančivý a dějinně ojedinělý zážitek napsat tento krátký článek. Protože právě uplynuvší předvánoční týden byl pro milovníky fotografií velkolepým a nevídaným svátkem. Již dlouho se do veřejného prostoru nedostalo tolik vynikajících fotografií a nebyly tak vděčně a lačně přijímány. Tento předsváteční týden byl opět po letech svátkem novin a svátkem kvalitní fotografie a bude zapsán slavným písmem do dějin žurnalistiky. Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny – ty všechny odvedly obrovský kus práce. Jako má každý z nás schovány noviny z roku 1968, budou i tyto výtisky patřit ke sběratelským vrcholkům.
A za tohle všechno jaksi nepatřičně bych teď chtěl poděkovat tomu, kdo to způsobil. Protože on ten týdenní zázrak a fotografickou opulentní hostinu vyrobil tak, jak se mu to přicházívalo po celý jeho život. Absurdně.
Václave Havle, děkujeme.