Miluji ve fotografiích prapodivné scény, personifikace, když se živé tváří jako neživé a naopak. Často vytrhávám z kontextu scény, i když nezřídka výsledek budí spíš rozpaky než obdiv.
Fotografie „Samou láskou…“ vznikla v osobně vypjatém okamžiku, kdy jsem se spíše pokoušel zahnat myšlenky na to, že ten den je právě tím, kdy moje dcera „vyletěla z hnízda“.Stěhoval jsem svojí starší ratolest na vysokoškolské koleje ZČU Plzeň – a poté, co kytara, notebook, svetry, ponožky, špagety a rendlík spočinuly na místě svého nového působiště, špitla dcera prosbu o odvoz na studijní oddělení fakulty.
Samou láskou..., foto: shimmel
Areál univerzity mne však okamžitě donutil vytáhnout fotografický přístroj a nastartovat hru na to, kolik zajímavých záběrů za dobu nepřítomnosti dcery vyrobím. Scéna se sloupem, lavičkou a hladovým košem byla „na první pohled“ a rozhodně se nedala přehlédnout a minout, bylo to přesně ono, směšné, poťouchlé, živé – a celkem netradičně u mojí fotografie i barevné. Pořídil jsem i několik dalších fotografií, které se někdy snad odhodlám uveřejnit – ale zda si za nimi budu stát i za několik měsíců či let … to je otázka.
Přitisknut k hledáčku fotoaparátu, zabrán do kompozice obrazu střechy jedné z budov, zaklepal mi někdo na rameno. Trhnul jsem sebou úlekem, vzpomněl jsem si v tom okamžiku na všechny ty ochránce čehokoliv v obchodních centrech, co nás už několikrát s fotoaparáty nachytali a kárali. Byla to ale Aneta, vyřídila vše potřebné … nasedli jsme do auta …. „Kde chceš vyhodit“ ptám se zoufale.„Někde … v Plzni….?“ zní odpověď, po které už se na slovo nezmohu…
Fotografie je upravována pouze ořezem na můj oblíbený formát, jen jsem velmi lehce přidal kontrastu – jen tak, abych „neztratil stíny“.
