Bylo okolo pátečního poledne, poslední květnový den, na obloze probíhala schizofrenní přetahovaná mezi blankytnou modří a hradbami temných mraků a já při sekání trávníku neustále pokukoval po nedaleké Lysé hoře, královně Moravskoslezských Beskyd.
Buňky, jimž žertovně říkám fotobuňky, tušíce příležitost chopily se žezla a navzdory předpovědi počasí ovládly mou mysl. Do plánu na páteční večer jsem zasvětil svou milovanou ženušku a krátce nato mi zavolal kamarád, zda bychom nezašli na Lysou. Bylo rozhodnuto!
Ač se chvílemi snášely k zemi dešťové kapky, slunce o svou pozici na nebi bojovalo statečně. Tento boj je vždy příslibem hezké podívané a ideální příležitostí pro každého fotografa. Vybité akumulátory v gripu nahradily tužkovky, kterým ještě cestou autem dodávala šťávu zásuvka zapalovače. Na nějaké přípravy prostě po práci není čas, jen hodit do batohu foťák, připnout stativ a vyrazit. Výšlap nám "zpříjemňovala" hejna mušek a sluníčko opírající se do zad. Bylo ještě dost vysokoa přestože se malá ručička na hodinkách blížila osmičce a velká dvanáctce, stihli jsme na vrcholu každý po jedné orosené desítce.
Čekání na zelenou, foto: Chan
Že bude dnešní západ stát za to, bylo v tu chvíli nad slunce jasné. Oblaka rozehrála na obloze další ze svých úžasných premiér a sytou zeleň borůvčí zahalila rudá opona. Zpočátku jsem cvakl pár fotek opřen pouze o zábradlí, nad rozkládáním stativu jsem váhal, neboť oku lahodící barevné divadýlko na nebi lze snímat i z ruky a bez výraznějšího motivu v popředí končí obvykle jen jako klasická kýčovka. Začalo hledání... Hledání něčeho, co bych zahrnul do prvního plánu. A také boj o čas!
Západ slunce trvá sice hodinu i více, jen pár okamžiků, kdy paprsky slunce procházejí mezerami ve stádech bílých obláčků a tmavých mraků, je však vhodných k zachycení jedinečné atmosféry. Kousíček pod vrcholem vyrostlo nové turistické značení... O motivu v popředí jsem měl rázem jasno, torza smrků dokreslí druhý plán a ve třetím dostanou prostor nebeská stáda. Zde již nebylo nad čím přemýšlet, stativ putoval z batohu na zem, batoh následně na hák pod stativ, na stativ foťák a na foťák kabelová spoušť. Vypnout stabilizaci a autofokus, přiclonit, zapnout expoziční bracketing. Kompozice, světlo, vše na svém místě, devět snímků v řadě a úsměv na tváři!
Stiskem spouště skončil boj o čas, jiná válka však teprve začíná. Možná jsem zvolil tvrdá slova, ale mnoho fotografů s počítačem válčí v domnění, že postproces je cosi zlého, a neuvědomuje si, že úprava fotek v počítači je analogií práce v temné komoře. Digitální technika nám stále nechává dostatek místa pro radost z focení, ovšem vytěžit z fotografie nějaký drahokam je často dřina.
O spojení dílčích expozic do jednoho HDR snímku se vcelku spolehlivě postará program, k vyladění je už ale zapotřebí troška zkušeností a neméně soudnosti. Poslední slovo dostává vždy Photoshop. Úpravy téhle fotografie se týkaly drobné retuše odlesků a lokálního doladění tonality. Přesto, nebo právě proto, že scéně dominovala pestrá paleta barev, atmosféra se krčila v koutě. A to jsem nemohl dopustit. Barvy musely z obrazu pryč.
Po převodu do černobílé škály následovalo další doladění tonality, zmenšení, doostření, orámování a oříšek nejtvrdší na závěr - název. V rozcestníku a zářícím slunci v dáli jsem viděl něco prognosticky pozitivního, něco jako cestu k lepším zítřkům. Takový název mi však přišel příliš romantický, či dokonce naivní. Po delším tápání jsem ve třech "barvách" (již sice jen odstínech šedé) rozcestníku uviděl semafor. Tak se zrodila křižovatka, na níž se obvykle čeká na zelenou. Tenhle název se mi zalíbil i svou paradoxií, neboť čekání je úplným opakem spěchu, za něhož tato fotka vznikla.