Čas je jednou z podmínek pro existenci poznání, v tom slova smyslu, jak jej chápe člověk. Zároveň představuje klíč k proniknutí do událostí a jejich smyslu. Ve fotografii je pak čas jedním z kreativních nástrojů.
Immanuel Kant považoval čas za nutnou podmínku toho, abychom mohli něco poznat. Ostatně právě opakovanost dějů nám umožňuje učit se, pochopit přírodu i svět kolem nás. Prostý statický popis nestačí, potřebujeme věci vidět v pohybu.
Tento rozměr chápání světa se dostal také do lidové mluvy – něco chce čas, je třeba dát tomu čas atp. To jsou jen některá úsloví, se kterými se můžeme setkat. Je to stáří, které je tradičně hodnoceno jako moudré, neboť má onu zkušenost s časem, může události vidět s odstupem a v širším kontextu.
Fotograf je člověk, který nutně maluje světlem. Krásně to bylo vidět na klasickém kinofilmu či deskách, kde každý kontakt světla a materiálu vyvolal nevratné změny. Fotograf tak na jednu stranu byl limitován tím, že záběr musí vyjít na poprvé, ale současně je mu dána možnost s tím, jak svět skutečně vypadá, manipulovat.
Jestliže existuje dvojí dělení fotografie – na umění a řemeslo, tak právě přístup ke světlu je signifikantní pro oba dva, i když pro každý jinak. Fotografie Podzimní malování, řeky Metuje..., ukazuje možnosti, které dává manuální nastavení expozice do rukou fotografa. Může vytvořit zcela nový obraz, stává se malířem, který sice přijímá fotony z okolního světa, ale současně s nimi může záměrně manipulovat.
Podzimní malování, řeky Metuje, foto: Vlastimil Pibil
Místo dokumentaristického přístupu volí interpretační, ve kterém se snaží ukázat na určité nové fragmenty reality. Fragmenty, které na jedné straně respektují standardní vlastnosti prostoru, ale současně rozbíjí onu časovost. Nezachycují okamžik, ale delší děj, přitom v jednom integrujícím snímku.
Gratuluji autorovi, kterým je Vlastimil Pibil ke snímku, který je jak technicky, tak především kompozičně a myšlenkově velice zdařilý, spojující abstraktní barevnost expresionistického stylu a realistickou a zcela konkrétní skálu.
Stínové divadlo může svoji formu odvozovat od Platonova podobenství jeskyně. Svět člověk vidí vždy jen ve stínech. Ona jsoucna, která jsou sama o sobě, mající vyšší ontologickou hodnotu, podle stínů existovat musí, ale jsou našemu zraku nedostupná. A do podobné situace nás staví také No21 se svou fotografií Vhazování..., na které jsou dva hokejisté a jeden puk ve stínovém provedení.
Vhazování, foto: No21
Pro všechny milovníky černobílých detailů spojených s mírnou abstrakcí je určen snímek Vlna..., jehož autorem je harcot. Ve středu zájmu diváka je drobný kvítek, na který se valí velká sněhová stěna.
Vhumanik se v poslední době zaměřuje na fasády a kresby, které na ně vytváří podnebí, ale také lidská činnost. Fotografie nesmělá dívka je zajímavá hned z několika důvodů – nabízí spojení fotografie a poezie, obé abstraktního charakteru, ukazuje fantazii a dobré oko autora, stejně jako kvalitní technické provedení.
nesmělá dívka, foto: vhumanik
A na závěr ještě jeden pohled na zvláštní perspektivu pohledu na svět v podání snímku Když les odpočívá... od Michala Mrázka.
Když les odpočívá, foto: mrazekmichal