Chcete začít fotografovat pro noviny, dělat portrétní zakázky nebo pracovat jako divadelní fotograf a tvrdíte, že bez pořádné digitální výbavy to není možné? Možné je vše, stačí mít svůj cíl.
Brněnský fotograf Roman Franc dokazuje, že i přes masivní kampaně výrobců digitálních fotoaparátů stále existuje člověk, který žádnou převratnou novinku ke své tvorbě vůbec nepotřebuje – vystačí si s českým fotoaparátem Flexaret.
Netradiční obrazový bazar mohl vzniknout především díky fotografiím Romana France, který jako by ani nepatřil do této doby. Když jsme po krátkému rozhovoru přešli k otázce výběru fotografií do článku, ani jsem se příliš nedivil, když svérázný Brňan místo notebooku vytáhl z kožené aktovky balíček papírových fotografií.
První svaté přijímání, ze souboru Brácha
Jak jsi se dostal právě k tomuto přístroji?
Flexaret jsem dostal od dědy na památku. Hrozně se mi líbil. Dlouho jsem neměl odvahu ho vyzkoušet, připadalo mi, že to nemůže být vůbec jednoduché. Bylo to v době, kdy jsem s fotografováním začínal, to jsem se bál všeho.
Kdy ses přestal bát?
Náhodou jsem se potkal s Vojtou Slámou na Masarykově univerzitě v Brně, který učil na fotografickém semináři žurnalistickou fotografii. Tady moje fotografování začalo.
Trhání zubu, ze souboru Brácha
Pamatuješ si na úplné začátky?
Díky Vojtovi a jeho kamarádům jsem zjistil, že fotografování s tímto starým Flexaretem není vůbec těžké. Přestal jsem se trochu bát a začal fotoaparát zkoušet, hrát si. Hrozně mě to chytlo, ovládlo a několik let jsem se od něho nehnul. Můžu vlastně s odstupem říct, že mi Flexaret dost pomohl a ovlivnil moji práci na několik let.
Flexaret či Flexareta
O přístroji, který se správně jmenuje Flexaret, mluví kupodivu většina sběratelů, historiků i fotografů v ženském rodě. Tuto matoucí zvláštnost vhodně ilustrují i dvě známé říkanky. V první, kterou Zikmund a Hanzelka použili při svém putování po zeměkouli, je Flexaret nazýván správně v mužském rodě (Flexaretem celým světem), v druhé se pak objevuje „ta Flexareta“ v rodě ženském (ať je léto nebo zima, Flexareta fotí vždycky prima). Shrnutí je nasnadě: ačkoli se přístroj jmenuje Flexaret, všichni mluví o Flexaretě.
Čím konkrétně?
Flexaret má zvláštní kouzlo působit na lidi. Vždy když jsem někoho fotografoval, tak i přes nervozitu a spěch člověk najednou roztál. Téměř pokaždé jsem slyšel: „S tímhle mě chcete fotit? Měl jsem doma taky takový foťák...“ a najednou se člověk rozpovídal, zněžněl, začal se usmívat a já jsem jsem se dostal k fotografovanému blíž.
Simona Zmrzlá
Flexarety nemají vestavěný expozimetr, jak to řešíš?
Někdy odhadem, to ale dopadá špatně, proto většinou používám expozimetr externí.
Ten tě při samotném focení nijak neomezuje?
Při focení portrétů vůbec, to mám na všechno dostatek času. Když ale fotím divadelní představení, expozimetr odkládám a expozici nastavuji na základě zkušeností, tedy odhadem.
Dá se říct, proč sis oblíbil právě Flexaret po jeho technické stránce?
Je to především jeho jednoduchost a krása. A nedělá hluk.
Když jKdyž jsem fotografoval v Praze Dalajlámu, atmosféra kolem byla hodně nervózní – časová tíseň, bezpečnostní opatření, desítky lidí okolo. Fotografování bylo domluvené na deset minut. Když jsem se s Dalajlámou setkal a on viděl, že ho chci fotit Flexaretem, začal se na celé kolo nahlas smát a začal vyprávět historku, že když byl malý, tak si hrával s hodně podobným fotoaparátem…
Jak je to s objektivem, dají se použít nějaké předsádky?
Meopta vyráběla nasazovací sklíčka bez závitu, dva typy, se kterými se dalo zaostřit od 30 do 50 cm a od 50 cm do metru. Dají se běžně sehnat v bazaru za pár korun.
Jaké používáš filmy a jak je skenuješ?
Fotím na svitkové filmy Ilford HP5, Ilford SP4. Vyvolávám si je sám. Používám plochý skener Epson V750 a když chystám velké zvětšeniny na výstavu, tak Nikon Coolscan 9000.
Václav Havel
Existuje něco, co bys na Fkexaretu nepochválil?
Matnice je tmavá, takže se hůře zaostřuje. Ale svět přes ni vypadá krásně.
Použitá optika Belar F3,5 80 mm nemá kdovíjakou kresbu, občas se zasekává přetáčení, ale to už k tomu zkrátka patří.
Fotografuješ rovněž s Rolleiflexem, dá se uvést nějaké srovnání?
Mám Rolleiflex SL66, tam je použité stejné ohnisko 80 mm, objektiv Carl Zeiss je však přece jen o poznání lepší. Tento fotoaparát ale nekoupíte za pětistovku, v bazarech se dá sehnat za dvacet tisíc.
Kamarád Karel
To je pravda, Flexaret se dá sehnat velmi levně...
V Brně stojí kolem 500 Kč, v Praze kolem 1 000 Kč. Moje kamarádka Japonka, která žije v Čechách, ho posílá do Japonska, kde za něho dostane i šest tisíc. Když si chce vydělat na letenku, aby mohla navštívit svoje rodiče v Tokiu, prodá tři Flexarety a letí.
Flexaretem celým světem
„Ten jsem měl doma! Tím jsem fotil, když jsem byl malý kluk!“ Takhle nějak reaguje většina pamětníků z dob bývalého Československa, když zaslechne pojem Flexaret. Tato mechanická dvouoká zrcadlovka byla koncipovaná jako amatérský přístroj, není tak divu, že patřila k tradiční rodinné fotovýbavě – byla jednoduchá a především dostupná.
Spousta fotografů Flexaret používá dodnes, jeho nejznámějším uživatelem u nás je vedle Vojtěcha Slámy a Romana France i klasik Jan Saudek. Své dobré jméno měl však i ve světě, kde stále patří mezi vyhledávané fotoaparáty.
Za to, že se Flexaret po desetiletí vyráběl bez ohledu na vývoj techniky mimo země Rady vzájemné hospodářské pomoci takřka bez zásadních změn, může, jak dobře známo, nepříznivá politická situace především v dobách studené války. Výroba a vývoj v přerovském závodě Meopta byly v té době zcela podřízené požadavkům na obranu státu před imperialisty.
Flexaret mnozí fotografové v zahraničí vnímají jako velmi dobrou značku...
To je pravda. Dostal jsem od přátel bundu s nášivkou Flexaret, na škole, kde studuji fotografii, ji jeden americký student chtěl za každou cenu koupit. Měl však smůlu, ta bunda a vlastně i ta nášivka je neprodejná. Vlastní ji pouze fotografové Gábina Kolčavová, Vojta Sláma a Ondřej Žižka.
Fotografováním se živíš. Existují stále ještě zakázky, kdy pracuješ s tímto analogem, nebo stále častěji používáš digitál?
Fotím pro divadlo, portréty na zakázku (kancelář Václava Havla, kampaň pro politickou stranu) a stále ještě používám Flexaret. Digitál žádný nemám.
Autoportrét s pejskem a kávou
To zjevně budí u kolegů patřičný zájem.
To ano. Ještě před čtyřmi lety, když jsem fotil pro noviny Rovnost do kulturní rubriky, jsem si prosadil, že budu fotit na film, tedy s Flexaretem. Platili mi materiál i chemii. Jen jsem občas byl ostatním fotografům pro smích. Zvlášť když jsem se na nějaké akci objevil s přídavným bleskem – rozuměj s baterkou přes rameno a obrovskou výbojkou.
Tři dekády Flexaretu
Středoformátová dvouoká zrcadlovka konstruovaná na svitkový film formátu 6 × 6 cm se vyrábí již od roku 1939, poslední kus byl vyroben v roce 1970. Za tu dobu spatřilo světlo světa hned sedm základních verzí. První, Flexaret I, byl na chlup podobný fotoaparátu Flexette, který se vyráběl v továrně bratří Bradáčů a od kterých převzala výrobu Optikotechna Přerov. Ta se po válce přejmenovala na Meoptu a s novým názvem přišel oficiálně i nový Flexaret II. Původní, méně kresebný objektiv Mirar 75 mm F4,5 byl nahrazen světelnějším Mirarem 80 mm F3,5, který se už co do kvality rovnal i svým nástupcům.
Velmi osobitým modelem pak byl Flexaret III a to především díky klice na přetáčení filmu, kterou už na dalších modelech nenajdeme. Flexaret IV byl prvním přístrojem, u kterého byl oficiálně použitý objektiv Belar 80 mm F3,5 a do kterého šel použít i kinofilm v kazetě (model příponou IVa).
Prvním modelem, který neměl spřažené natahování závěrky s posunem filmu (jeho používání tak bylo o něco komplikovanější než u pozdějších modelů) byl Flexaret V. Po něm následoval mezi uživateli nejvyhledávanější Flexaret VI, jehož největší proměnu zaznamenal systém uchycení obou objektivů – poprvé byl použitý bajonet. Společně s posledním modelem, Flexaretem VII, jsou pak tyto dva modely na první pohled jasně rozeznatelné – mají šedý koženkový polep a pod nápisem Flexaret je použito ještě slůvko automat.
Článek vyšel v časopise DIGIfoto 3/2011