Dech je vnímaný jako základní charakteristika lidského života. Když uvidíte někoho na ulici ležet, napřed zkontrolujte, zda dýchá, říkají příručky první pomoci. Bez dechu není život, přichází pozvolná smrt.
Když Hospodin uhněte Adama z hlíny, ale tím mu nedá život, musí mu jej vdechnout, dát mu svůj dech, svého ducha. Také lidové umění zobrazuje duši, jako určitý životní princip v dechu – a tak při posledním vydechnutí, odchází z duše i cosi, co nápadně připomíná obarvený vzduch stlačený v plicích. Poslední výdech a duše, jakoby spolu byly neodlučitelně spojeny.
Město by mělo být místem pro život. Jeho smyslem je ochraňovat a vytvářet podmínky, proto, aby se jeho obyvatelům dobře dařilo. Avšak tento imperativ se ne vždy daří dodržet. Jsou města, ve kterých se nedá dýchat obrazně – jsou tedy prostorem nesvobody. Jsou jiná, která postrádají ducha, jistý genius loci. A pak existují taková, která své obyvatele nechají pomalu a potichu zadusit smogem.
Město, které je tvořeno lidmi, je samo zbavuje dechu, vraždí, utlačuje, ztrácí své bytí, propadá se do vnitřního rozporu samo se sebou. Snímek Toto mesto sa dusí… nabízí problematiku naléhavou jak environmentálně, tak také sociálně. Předně na něm nejde o izolovaně ekologický problém, něco, co se dotýká přírody, která zůstala za hradbami a můžeme o ní nezúčastněně diskutovat a přemýšlet.
Toto mesto sa dusí..., foto: promart
Člověk a příroda zde nejsou od sebe odlišeni, jakkoli je možné ho vnímat jako vyděděnce přírody, objekt, který nemusí podléhat svým pudům, jak by zdůrazňovalo osvícenství. Není možné říci, že by mohl nedýchat. Jeho interakce s okolím je zde bolestivým zobrazením výměny pohodlí za zdraví, byť jistě nenabízející odpověď, jak situaci zlepšit. Je prostým křikem, mající výrazovým prostředkem ticho černobílé fotografie.
Sociální aspekt snímku je také zřejmý – město, které se dusí, je městem, ve kterém se nedá žít, tedy také oxymoronem. Možná má fotografie vyprovokovat k nějaké činnosti, aktivitě, rozhodnutí. Je člověk jediné „zvíře“ které je ochotné zahubit samo sebe? Jako by snímek se známým obrazným vypravováním o žábě a kotlíku horké vody. Pokud hodíme žábu do horké vody, pochopitelně vyskočí ven – možná se spálí, ale svůj život zachrání. Pokud ji ale dáme do vlažné vody a budeme ji postupně ohřívat, tak se spokojeně uvaří. Nestane se něco takového také s obyvateli urbanistického celku zachyceného na fotografii? Autorem snímku je promart.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií minulého týdne.
Balian nabízí širší sérii černobílých architektonických meditací, které pracují s šumem, dvojbarevností a zajímavě interpretovaným detailem. Snímek Návrat je jeho součástí.
Návrat, foto: Balian
Humusak s fotografií prišla jar tak som sa konečne vyzul, nabízí vtip, nadsázku a především ne zcela běžné schodišťové zátiší s originální hrou s názvem, která celé kompozici dává zajímavý vrstevnatý příběh.
prišla jar tak som sa konečně vyzul, foto: humusak
No21 poměrně netradičně v barvách, ale zato s již téměř typickým rybníkovým ponořením se. Na snímku Jak se bydlí pod hrází....
Jak se bydlí pod hrází..., foto: No21
Jsou tři základní řeholní sliby, které skládají všichni řeholníci i řeholnice – poslušnost, chudoba a čistota. Snímek od petpave je zachycuje v naturalizované inkarnované podobě, dotýkající se špinavé země, bez příkras, odpočinku, avšak s lidskostí a výhledem na věčnost.