Příběh o Smolíčkovi a jezinkách je vlastně modelových příkladem toho, jak člověk může interagovat se špatnou myšlenkou. Na první pohled by se mohlo zdát, že například starokřesťanští autoři zbytečně přeceňují možnost hřešit myšlenkami.
V našem běžném vnímání světa jsou přece mnohem důležitější skutky ať už si každý myslí, co chce. Ostatně otřepaná a nadužívaná fráze, že po ovoci se pozná strom, by v tomto případě mohla působit jako dobré vodítko.
Problém Smolíčka začíná tím, že s jezinkami vstupuje do dialogu. Dokud je od sebe vždy odežene, vlastně mu nic nehrozí. Dialog stále nemusí být problematický. Na druhou stranu, zde existuje známý Marshmallow test, který umožňuje velice názorně sledovat, co se děje s člověkem, když do takového vnitřního dialogu zabředne. Velice rychle se totiž ukáže další fáze – ona na první pohled špatná myšlenka, má skoro vždy nějaká lákadla a postupně se začne jevit jako ne zcela špatná. Samotné koketování s ní přináší určité libosti a proč jich vlastně nevyužít.
Jenže vydržet je v takové situaci stále těžší, takže nakonec může dojít k tomu, že zcela zaměníme černou za bílou. Ony benefity vyváží všechny možné problémy či nedostatky daného chování. Tento proces je třeba mít na paměti, když posuzujeme chování druhých – v některých etikách dokonce existuje zásada, že člověk nikdy nejedná vědomě špatně. Každý akt je volbou dobra, byť třeba jen subjektivního, zdánlivého nebo parciálního.
jen dva prstíčky..., foto: No21
Zmíněného dialogového modelu s benefity se přitom často využívá při domovních prodejích i běžných obchodních jednáních. Vždy záleží jen na šikovnosti toho, kdo něco nabízí a odolnosti poskytovatele, respektive na jeho odvaze nenechat se uplatit. Ostatně český světec, svatý Prokop je tím, kdo oral s ďáblem. Tím se nechce říci nic jiného, než že do dialogu vstoupil, vytěžil z něj maximum a přitom si zachoval svoji hodnotovou integritu.
Snímek Jen dva prstíčky... ukazuje ještě jeden zajímavý moment. Totiž, často zažitou představu o tom, jak je příroda křehká a zranitelná. Jistě ji člověk může škodit a škodí, ale její schopnost proniknout kamkoli, kde dostane prostor je obdivuhodná. Od zarostlých opuštěných měst, až po atomovou střelnici na Bikinách. Překvapivý není pouze samotný jev, ale také – a snad i především – ona rychlost, se kterou se příroda prodírá zástavbou a vytváří si nový vlastní prostor.
Fotografie je tak nejen analogickým zachycením větviček, ale zajímavým spojením dialogu, „salámové metody“ a přírody. Gratuluji autorovi zajímavého snímku, kterým je No21 k podařené fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií.
Pokud máte pocit, že zátiší s květinou ve váze patří mezi mírně pokleslé výtvarné žánry, které nemohou ničím překvapit, tak humusak se snaží ukázat, že i zde lze pracovat pěkně, originálně, nápaditě a neprefabrikovaně. Právě takový je totiž bez, váza a modrý pruh na snímku baza.
Déšť nesporně patří mezi fotogenické objekty nebo náměty. Jak ostatně ukazuje snímek Úterní abstrakce, který od dokumentaristiky směřuje k odkazování do světa fantazie. Autorem je alcapone1.
Úterní abstrakce, foto: alcapone1
Dešťové téma jinak, ale také pěkně zpracovává Chození v dešti. Subal na něm pracuje jak s originálním pojetím, tak také s neobvykle výraznou barevností, která dává fotografii zajímavý nádech.
A na závěr ještě kompozičně pěkný a vtipem obdařený snímek Moucha ! Kde ?, jehož autorem je Balian.
Moucha! Kde?, foto: Balian