Vědomí, že se na nás někdo dívá, že na nás myslí, že jsme pod dohledem, může mít dva zcela opačné efekty. Který z nich se přitom uplatní, záleží vždy na celé dvojici dohledového vztahu – na tom, kdo dohlíží a kdo je pod dohledem.
V historiografii i sociologii se někdy hovoří o společnosti pod dohledem, jako o formě jistého totalitního zřízení, které si klade za cíl vymýtit existenci soukromého prostoru. Jde o snahu mít k dispozici pohled do všech dimenzí lidského života.
A to takovým způsobem, aby mohla v čas zasáhnout, intervenovat, měnit státní politiku. Totalitní moc si není nikdy jista sama sebou, žije v neustálém pocitu ohrožení a kontrolou všeho a všech, často pod rouškou jiných obecně přijímaných hodnot, jako je bezpečnost, pohodlí či kvalita veřejného prostoru.
V takové společnosti se žije těžko, protože představuje jistou formu globálního vězení. Člověk si může zachovat pouze vnitřní svobodu, stejně jako ve skutečném žaláři. Současně jde o téma, které je literárně vděčné – od Čapka po Orwella. Součástí společnosti pod dohledem jsou dvě důležité skutečnost. Lidé si na počátku nesmí být masivní ztráty soukromí vědomi. Tato premisa pochází ze zkušenosti s raným kalvinismem, který svojí nárazovou radikalitou odstraňující i záclony v domech způsobil příliš velké pozdvižení. Druhý bod musí hned následovat – onen dohled se nedá skrývat dlouho. A tak je třeba upravit veřejný diskurs takovým způsobem, aby byl přijímaný jako něco pozitivního, jako vyšší blaho.
Pod dohledem, foto: subal
Dohled nemusí být ale jen negativní, pokud není vedený touhou vlastní a ovládat, ale zájmem a péčí. Rodiče mají pod dohledem své malé děti, které pod ním být chtějí. Chtějí, aby se na ně rodiče dívali, když si hrají, když se učí. Podobně supervize v povolání je důležitým nástrojem pro zlepšování se, růst, prevence proti vyhoření. Jde vlastně o princip, který je známý také z náboženství, kdy se očekává, že Bůh je ten, kdo se s láskou dívá na lidi. Tak vzniká například katolická představa anděla strážného, jako jakéhosi ochránce, přímluvce či průvodce každého člověka. Takový dohled netíží, ale osvobozuje.
Svět ale není tak schématický, jak by se mohlo z výše uvedeného zdát. Zásadní problém může být v asymetrii vnímání chtěnosti dohledu – rodiče mohou chtít dohlížet na děti, které o to nestojí; stát se může chovat paternalisticky ve společnosti, která touží být liberalistická. Najít dobrá řešení v takových situacích bývá obtížné a náročné.
Snímek Pod dohledem zachycuje scénu na první pohled ponurou a negativní – na kopci, na místě s rozhledem a mocenskou převahou stojí tři pevné sochy, které vykonávají dozor. Jsou pevné a nepřenosné, neoblomné, přísné a šablonovité. Nemohou změnit perspektivu svého pohledu. Snad si myslí, že hlídají a střeží ty malé tam dole. Dvě živé lidské postavy, které v třeskuté zimě nemají tušení, že je někdo pozoruje.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je subal k povedené fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.
Čtvercový, barevný snímek v HDR provedení s vysokou saturací nabízí pohled na pole, v jehož středu je remíz – tři stromy a snad kříž. Narušení homogenity a nekonečnosti, anomálie, struktura v kontinuu. Autorem snímku Tři stromy je xfiala43.
Tři stromy, foto: xfiala43
K snímku V zapomnění s neobvyklým formátem a zachyceným mrazem dodává komentář sám autor, sunbird: „Dávno jsme zapomněli, jaké jsme měli důvody něco oddělit, ukrýt, zamknout ... a zapomenout. Před světem, před ostatními ... před sebou samými. A přesto, tehdy se to zdálo tak důležité, zásadní, (dosud) živé! Co to ale jen mohlo být? A měl ten zámek i klíč? Neměly snad všechny aspoň jeden?“
V zapomnění, foto: sunbird
Ivan 76 nabízí snímek téměř meditační, uklidňující, barevný, letní či podzimní. Jakoby člověk do bílého rámečku měl psát své vzpomínky na teplý čas. Fotografie nese název Spriaznené duše.
Spriaznené duše, foto: Ivan 76
Snímek Za obzorem... od tchmes ukazuje urbanistickou krajinářskou hru, pohled na dialog baroka a industriality, kontemplace a aktivity, smyslu i usebráni a efektivity.
Za obzorem..., foto: tchmes